EVA CIKÁNKA (III.)

Již dlouho nadarmo si Eva tiskla víčka

chtíc usnouť v postýlce, a mnohá modlitbička

jí se rtů splynula, by spánek přivolala,

však nadarmo; zrak tlačil, horká hlava plála,

a drobné slzičky jí skáply na podušku,

až v polosnu se přece utišila v lůžku.

Než brzy procitla a víčka otvírajíc,

hle, v záři měsíce, jenž do okénka svítil,

stáť otce spatřila. I lekla se dech tajíc:

„Co je už ráno, tatínku?“ tak divila se,

když halenu si zapjav otec klobouk chytil

se střechou širokou a stanul u postele:

„Jen ještě spi. Jdu pryč; však navrátím se zase“ –

„Kam jdete, tatínku? A na jak dlouho asi?“ –

„Snad zítra dopůldne a možná že i déle.“ –

„Vy jdete k mamince?“ tak Eva povzdychla si.

„Co to jen v hlavě máš, co ti to namluvili

ti černí lháři! Neznáš cikánské snad kůže?

Vstaň pěkně časně ráno – však se noc už chýlí –

a vyžeň v zadní hony, teď se tam pásť může,

dej pozor na ovce a zavři na závoru.“

Tak otec odešel a Eva samotinká

už stěží usnula; až znamenavši zoru

prokmitať stromovím a svítat do okýnka

rovnýma nohama hned seskočila s lůžka

a nesla holubům zob hojný na ošatce;

a holubi, jak na ně hvizdla jejich družka,

hned zatleskali křídly, a jak větrem listí

k ní zevšad spadali, a jako děti k matce

jí k tělu tulili se holoubkové čistí.

Pak do zástěry vzala černého hus chleba

a drobnou kudličku, jíž hrabávala v mezi,

když byla menší ještě, teď jí řezá proutky

a krájívá si chléb, neb k obědu si třeba

jen loupá vodnici, když někdy v nouzi vězí,

a na ohníčku peče brambor na pochoutky.

Tak pomodlena, myta, přičísnuvši hlavu,

dvé kůzlat ženouc vyšla shánět po vsi bravu.

Též na statku dnes všechno na nohou již bylo,

neb začínají žně, že tak se vyčasilo.

Už křepelka si řekla s rannou vlaštovičkou:

„Vstaň, vlaštovičko, časně, švitoř na podkroví

a nad okenkem přeleť hochu nad hlavičkou,

spíš u komory však, kde děvečky si hoví,

co tvrdě zaspaly, až do červené líce,

neb dívaly se včera dlouho do měsíce.

Jen hospodáře nebuď, ten je tak už bdělý

a nespí starostí, co žitko se mu bělí

a žloutne pšenice, by měl to ve stodole,

a pole okradna nám nechal je zas holé.“

Tak řekla křepelka, a vlaštovička ráda

již cvrčí v podkroví a nad okny se hádá,

by dívky vyběhly a pozdravily slunce,

jež zlatí v zahradě již rosu na jablůnce.

Však dříve hospodář vstal, otevřel hned vrata

sám ještě zívaje a znamení si svatá

udělav na čele i ústech, hruď si křížil,

v zahrádce modlil se, pak bušil na komoru,

i maštel probouzel a ku plotu se blížil,

by pole přehledl a uvítal sám zoru.

Vše zatím na statku se probudilo hlučně;

co komu patřilo, hned chápali se zručně.

Však první na nohou byl Jáchym; jako střela

on sletěl s palandy a k studni ke korytu

pospíšil umyt se, a umyv se tak dělá,

jak s kohoutem by vstal při prvním denním svitu.

I káral děvečky, jež na záhrobeň s půdy

si oči mnouce slezly, dobytku šly sloužit:

„Tak, loudejte se ještě. Mlátily jste hrudy,

že jste tak ospalé? Vy umíte se ploužit!

Má z vás ten hospodář, má boží požehnání,

neb je vás, naděl pán bůh, plno v každém koutě!“

Však ty se ozvaly: „Aj hleďme! I na moutě!

Jak pán si vyjíždí! A kdy pak vstali páni?

Vždyť ještě neutřel jsi sobě ani tváře!

Sám protřel sotva zrak a jiného již káře.

Jak pak by také nespal? Uhonil se včera,

viď chudáčku, viď Jáchyme, ta černá dcera

tě prohnala! Tak, tak! Nám všechno vyprávěla

již Bětuna; ta ví to, kdo že na jeteli

popásal koníčky.“ – Tak jedna z děvčat děla,

a druhé smály se. Však Jáchym zrudnuv celý,

jak neslyšel by nic, šel honem ke korytu

a vodou chladnou šplíchal sobě bez soucitu

jen v obličej, a neměl s nikým se již k řeči,

by neutržil od nich hanby ještě větší.

Tož ještě před snídaní vyšli ženci ze vrat.

Však hospodář se stavil s dvěma se sousedy,

již na návsi se sešli, neboť velký převrat

dnes v obci nastať měl: dnes zapřáhnou je tedy

již černé lenochy, dnes k práci bez výjimky.

Když Vejvodič se blížil, ihned oba k němu

se obrátili zdravíc, an si právě z dýmky

o troubel popel vyklepal a plnou k lemu

zlatého kování ji cpe, je k slechu zove

a hlavou hodiv v pravo první vloček kouře

přes rámě vypustil zrak potutelně mhouře

a prohodil: „Nu, víte-li pak, sousedové,

že Podhola je cikán, nebo přítel jejich?“ –

„Co říkáte?“ Hned oba sousedové žasli.

„Vždyť viděl jsem ho!“ – „Kdy?“ – „Nu, včera v podvečeru,

že donášel jim.“ – – „Hleďme!“ oba hlavou třásli.

„I naše babička ho shledla chodiť s nimi.“ –

„A já jsem potkal, hleďte, včera jeho dceru,“

děl soused, „ploužila se s cikánkou kol plotu.“ –

„A tyhle máme nechať bdíť nad stády svými?

To radím vám: dnes hnáť ho na robotu

a nepřijde-li dnes, ať zítra zůstane si

a jde si odkud přišel, třeba v černé lesy!“

Tak prohodiv hned z dýmky kouře silné mraky

kol sebe rozestřel a blýskaje z nich zraky

pustil se za ženci, když Jaroš ze vrat koně

vyváděl právě na pastvu; ti zařičeli.

Tam na jetel je vedl a na zadním honě

se s nimi zastavil, neb spatřil, na občině

že ovčí stádo stojí, kůzlata se bělí,

a při nich nedaleko kůzle držíc v klíně

jak sedí Eva, ob čas vysoký prut zdvihne,

a tu vždy pojednou se z půdy ovec zlíhne,

jež kol ní ležely, a drobným krokem běží

za svými družkami. Tu Eva odstrčila

si z klína kůzlátko tak čiperné a svěží

a šátek stáhla níže, líce si jím skryla,

neb uviděla blíže koně Jarošovy

a jeho za nimi. Však nežli nadála se,

již někdo ze zadu jí přes oči dal ruce,

by uhodla, kdo to. Však dívka nevysloví,

ač jméno zná, i ruku, až on pustí zase

tu čilou hlavu z rukou svých po lehké půtce.

Však skrytou zůstala dál v šátek zahalena.

„Co Evo nemluvíš? Jaká to s tebou změna?“

děl Jaroš udiven k ní sednuv pode stromem,

jenž štíhlý samoten stál na občiny svahu

a v snětích maje hnízdečka byl ptáků domem,

již k slávě boha pějí, dobrým lidem k blahu.

Níž pod občinou dole struha rákosnatá

a plná kosatce jsouc skryta ve křoviska

jen tu a tam se travou v ranním slunci blýská,

jak když se krájí stříbro, tekouc, a jak hrudy zlata

květ kosatce se žlutí mezi rákosinou.

Po svahu nahoru drn rovný, ohryzaný,

a na něm bílé stádo, ovce ovci jinou

jak tiskla by a všechny zahryznuté v půdu

níž hlavy shýbají bez rohů, bez ochrany,

a za stádem se táhnou ďobajíce hrudu

zobatí špačkové, již křičí pískajíce.

Tam nejvýš pod stromem vždy sedíc vedle kmene

jich pastýřka prut v ruce haléká a zpívá

po ptácích volajíc, však stichne, skryje líce,

když někdo kolem jde, neb když zas domů žene. –

Teď sedí bez hnutí a v dálku se jen dívá,

ač Jaroš mluví k ní tak žertem promlouvaje:

„Nu, vida ji! Tak, tak! Pusť po ránu hned mraky!

Snad málo škaredíš? Či lelky pod oblaky

nemůžeš polapiť?“ A šátek odkrývaje

zřel, slunce východní jak zlatem polévalo

jí líc a budilo, co jako by v ní spalo,

sen o růžích, jež v tmavém ukryty jsou listí

a na světlo se derou silnou svojí vůní.

Chtěl opět žertovať, když kůzlata, jež hrýzti

tam začla křovinu, dvé kůzlátek jak pěna,

teď Evin na pokřik hned obě byla u ní

a kolem hopkala, jak byla zarosena

a na strom vztyčovala přední nožky vzhůru,

větvičky shýbala a hryzla mladou kůru.

Je hladíc Eva mlčela, když Jaroš pravil:

„Snad nehněváš se, že jsem u tebe se stavil?

Vždyť myslil jsem, jak jindá, že si loupíš proutky

neb pro tatíka chystáš lýko na pometla;

však jsi se nezlobila, když jsme byli menší,

a já ti nosil hračky, vyřezával loutky,

ty z jitrocele za to klobouk jsi mi pletla.

A husy ženouc vždy jsi křikla na mne z venčí.

Co je ti, Evo, dnes? Kam vyhlížíš to v dáli?“ –

„Ach, milý Jaroši, mně přešly už ty časy,

kdy spolu jsme si pěkně ještě malí hráli.

Co ti to napadá? I já jsem vzpomněla si;

teď už to všecko jinak: starosti jdou na mne,

a vidím, jak vše kolem lstné je ke mně, klamné.

Jsem trnem v oku všem a raději bych někam

pryč zašla v cizinu. A kdož ví! Co tu čekám,

kde každý na mne hledí. Už tu nemám klidu,

líp, kdybych odešla!“ Tak Eva zatesknila

a vzavši chleba z něho lámala si střídu

a zamyšleně loutala, když Jaroš řekl:

„Jsem také takový, že obviňuješ všecky?

Ty odejíť? Kdož ví, zda též bych neutekl.

Však také mně už minul věk a smysl dětský,

i počal jsem již také často rozvažovať.

Ty však se nesmíš, holko, takto ke mně chovať!“ –

„Už nejsme, co jsme byli.“ Eva řekla zase.

„A holuby si jednou od nás vezmeš domů,

pak už k nám nepřijdeš. Co u nás?“ Zeptala se,

a smutně k nebi vzhledši pískla dvakrát táhle,

a rosa perlová v tom se štíhlého stromu

křtem ranním, chladivým je oba myje náhle

a na ně sype samý lesk a v drobném dešti

jak májovec jim ve vlas, v líce stříká, pleští.

Hned Jaroš zvedl zrak a vzkřikl překvapením:

„Hleď, Evo, perlák tvůj to sedl na větvici!“

I hleděl k Evě, k holoubku a pravil s chvěním:

„Což ještě myslíš, že jsem jenom za holoubky

k vám chodíval?“ Tu zmlknul a co chtěl dál říci,

to umlčela Eva povzdechnuvši z hloubky:

„Nic nemluv, Jaroši! Ach, nejraději někam!“ –

„Kam stále jíti chceš? Už se tvých řečí lekám!“ –

„Jdi, hochu, ode mne! Jsou lidé vůkol v poli,

a spatří-li tě se mnou, najdou na tě hanu.

Sám nepůjdeš-li odtud, já tu nezůstanu.“

Tak řekla, zdvihla vrbový prut dlouhý, holý

a běžíc po stráni na ovce halékala

a bílá kůzlátka před sebou k ovcím hnala.

„Já nebojím se lidí, ani jejich řečí.

Nic ty se nestarej, co mluví ústa něčí!“

Tak Jaroš dokřikl a pro koně šel zrovna,

ač k Evě zpět ho táhla touha nevýslovná.

I vedl koně domů svislou maje hlavu,

že ani nevěděl, když kolem ženců vedl,

až zaslechl jich řeči, které pro zábavu

si vedli vespol, že se žádný neohledl.

Vzduch plní se jich žerty, písněmi a vtipy,

jen Jáchym pomateně stranou hlavu chlípí,

když Bětuna vždy o tom hovor rozpřádala,

jak cikánka si včera s čeledínem hrála.

Co o tom byla řeč, tak dlouho mlčel Jáchym

a do potu se čině kolem zrakem plachým

se díval na všechny, až vtip svůj ukojili.

Pak, ač pln rozpaků, on zažertoval přece:

„Poslyšte, lidičky, co nového vám povím,

že stáhli za živa líného Honzu s pece.“

Tak zpíval. Smáli se těm žertům Jáchymovým,

jež on dál vymýšlel a jiná skládal slova,

že svou řeč zapomněli, vyprávěli znova

a na Podholu přišli i na jeho dceru,

jak holubář prý chodil včera v podvečeru

s cikány nose jim, jak kdyby jeho byli.

„Je cikán! Jako že mám duši v lidském těle!“

dí Bětuna. „A člověkem-li on, tož dcera –

teď vidíte! – ta je ta neumírající;

vždyť jsem to vždycky říkala a pravím směle:

je cikánkou a je! Ta zná vám, kde je která

za plotem strouha, v kolně skrýš neb ve pšenici.

Jak země černá je, v niž kudy chodí, kouká,

a všude schová se: tvor je to, obraz brouka.

Je viděť, odněkud že z díry pošla zemní,

jak cikáni se rodí, nečistí a temní.“ –

„I cikánkou je, cikánkou!“ dí ostrá žnečka,

jež sukní zatočila ruce davši k boku:

„A víte-li pak přec, jakého mládenečka

si vyhlídla, ten brouk? Vždyť Jaroše má v oku!

Člověk by popukal! To ondy jsme ji zase

postihly u statku; ta spatřivši nás blízko,

ku plotu tiskla se. Však my jsme jí tam řekly.

Tož ona, blázna kus, tam listí dala na se

a jím tak sbalena a skryta pod křovisko –

strašidlo zelené – že věru jsme se lekly,

tak vyhoupla se vždy pryč běžíc vedle plotu.

Spas, bože, duši! Nu ten by si vybral slotu!

Vždyť ondy cikánky dvě řekly jí to v poli,

že u Labe je narozena pod topoly.“ –

„I mlčte, klepny, mlčte!“ Jáchym vyjel na ně.

„Jen nechte býti Evu, i kdo si jí všímá!

Má upřímnější srdce, hybnější má dlaně,

než obě vy, ač jazyk mrštný máte v hubě;

či dokázaly byste rukama to svýma,

jak ona z malička již, obstarávať otce

i sebe strojiť, živiť, při tom nejísť hrubě?

Však vařila již sama na desátém roce,

a košili má čistší možná než vy obě.“ –

„Jak ujímá se cikánky! I kého šlaka!“

tak, by je slyšeť bylo, žnečky šeptly sobě.

„I lepší cikánka než klepna ledajaká.“ –

„Aj! Hleďte!“ vzkřikla žnečka. Bětuna pak v hněvu

naň obrátila se: „I bože, jak pak, hochu,

bys nezastal se jí, když sám už černáš trochu.“

A žnečka sousedka si ulehčila v zpěvu;

stanuvši na hrsti srp lesklý v ruce jímá,

jím bleskne nad hlavou a vzhledne na Jáchyma,

i dupne levačkou, a již to zvučí v poli,

když plna hněvu, žertu dívka zahlaholí:

„Slyš, bratře, novinu, jež na včerejšek z dneska

se stala v Nikdetíně: je tam panna hezká,

má černá očička, i ručičky má černé,

však očka hledavá a ručičky jsou berné.

Co hledala, to našla, do pole si zašla;

měl zajíc veselku a komár z toho kašlá.

Tak se vám rádi měli, den byl převeselý,

když kučeravá s rusým pásli na jeteli.“

Hned porozuměli, srp blýsknul a smích výsknul,

však Jáchym červený pěsť k rukojeti tisknul.

V tom smích se utišil, neb kdosi vzhlednuv zpátky

tam spatřil Jaroše, an stojí vedle koní.

Teď trhnul Jaroš právě koni za oprátky

a zamračen kol jede, hlavu k zemi kloní,

že všichni ženci za ním povážlivě hledí,

neb že jich hovor slyšel, všichni dobře vědí.

Však Jaroš jel dál do vsi, neboť slyšel z blízka,

jak plna hluku je a plna křiku víska.

Tož s koni pospíšil, a na návsi když stanul,

zřel plno cikánů, již ku práci jsou hnáni,

a s nimi cikánky jsou; – každý se jich chrání,

by ostrý pohled jich snad koho neuhranul,

ven ze vsi raději je ženou za ruchadly.

Jen pohůnkové rádi s cikány se škadlí.

Kolečka vrzají, smích, hádka, hlasy zvěře –

tak po prvé rod černý k orání se béře.

Tu sousedé, co napřed vyšli pohromadě,

na chvilku stanuli, když chlapec po zahradě

k nim přiklusal dech lapaje a vyřizoval,

že Podhola zas nepřijde, že není doma.

„Ba není!“ vzkřikl Vejvodič. „Nejspíš se schoval,

když do práce má jíť!“ a sevřel dýmku rtoma.

„Ach, není šlaka doma! Nechce se mu sloužiť.“ –

„On takhle v podvečeru s cikány se ploužiť!“

děl soused Vychna, ale starosta šel k předu:

„Když není doma, není! Snad sám nedovedu

poháněť cikány a přinutiť je k práci?

Jen pojďte, sousedé!“ A dav se ze vsi ztrácí.

Lán za dědinou dlouhý úhorem jen leží,

by půda vylkla si po čtveré setbě reži

a dvojí pšenice. Tam na přesrok má růsti

zas zrno zlatité na koláčovou mouku,

tož pro ně ornici, než půda vláhu pustí,

dnes lidé chystají, klas žitný na klobouku.

A jsou to oráči! Hle, černí, kudrnatí

cikáni nevolní, jež sousedové nutí

tak do práce. Teď řadili se na souvrati,

však cikán na ruchadlo s malou zírá chutí.

Tož na něj pohůnek se s takou pustí řečí:

„Hej, odhoď stranou vlak, pluh postav k půdě plazem,

přišroubuj slubici a chop se jednou klečí.

I nehleď po lesích a horách, koukej na zem,

choď za pluhem, ploď zem a nešlapej ji marně!

Hleď, jaké koně máš, a jak ti šlapou švarně!“

Děl zhurta pohůnek, a cikán vzdychnul hlasem

a pysky ohrnuv svou rukou jezdil vlasem.

Dvě ruce nezvyklé on kladl na dvě dřeva,

jež byla zahnutá, a opřel tělo o ně,

a pohůnek jak trhnul opratěmi z leva,

hned dlouhé krky zdvihli, rádlem trhli koně

i cikánem, jenž syknul, radlice když lesklá

do půdy řízla, spatřiv zem, jež nápodobná

jsouc jeho pleti, čerstvou černala se prouhou.

I zavzdychal. Výš nad ním vlaštovice bleskla,

a jeho kučer tkla se její křídla drobná.

I stanul, díval se, jak brázdu vede dlouhou,

však pohůnek již koně dlouhým švihl bičem

a jeho prudkým slovem ku předu hnal v práci.

„Hej, jak jsi lenivý a neumělý v ničem!

V před táhni za koni, křič hat neb taky čehy.

A neznáš ani písně, která dílo zkrácí?

Jak vlak se ploužíš! – Ou! Ty znáš jen váleť břehy!

Hle, jak jsi zajel, černý! Hybaj, táhni zpátky

a nasaď znova!“ Děl, však cikán vzdychal pouze

a hekal, naříkal: „Ach, je v tom světě nouze!“

A naslouchal, jak vedle stejné vedli hádky.

Tak orali sem tam, vždy od meze až k mezi

a nutili tak zem, by dala, co v ní vězí.

Dopůldne orali a odpoledne zase,

na brázdy padali, mdlo bylo černé chase.

V tom trhli pohůnci hned všichni opratěmi,

a koně zdvihše hlavy opřeli se v zemi –

neb pojednou, hle, poselák tu, jemuž s boku

se brašna házela, se v dlouhém přihnal kroku

a „Pozdrav pán bůh!“ volal, ruku na to dával,

v týl čapku odhrnuv, pak hrabošil se v brašně

jsa mezi sousedy, jež zvědavosti nával

kol něho tlačil v kruh, a jemu přes rameno

se dívali. Však on jak živý zákon strašně

se mračil, nedutal, ač často jeho jméno

se kolem ozvalo. V tom škubnul z brašny prudce,

a papír popsaný se mihl v jeho ruce.

Jak bílé ptačí křídlo, tak jim nad hlavami

se zachvěl ve vánku ten bílý papír čistý.

kde drobná písmena a paragraf byl samý.

A nad tím prostranstvím ty jemné, skvělé listy,

nad černou ornicí, v níž ani viděť není,

kde brázda končí, nad tím vším ten lístek bledý

má velkou moc a mnoho na těch brázdách mění.

Tu začal poselák: „Vše skončeno je tedy!

Jak jsem vám slíbil, tady, tadyhle to máte.

Tak, hleďte, pomohl jsem lidem kolikráte.“

I zdvihl rozmachem list do výše a četl.

Dlouhými úvody a rozklady je spletl,

že sousedové z listu rozuměli málo,

jen pochopili místo, kde tak zrovna stálo:

„Vše, co je mužského a v obci narozeno,

své právo do ní má; však ženské vyloučeny.

A poněvadž jich děti po svém otci jméno

míť nemohou, že sňatek knězem nesvěcený

je zplodil, přísluší, kam samy jejich matky...“

Ten nález úřadu se všechněm zdál jen vratký.

Před slunce západem pod stropem nebes báně

tu sobě zasedli jak soudci vážní, přísní,

již místo berly otku, za vínek kol skráně

pletence vlasů měli zkvetlých šedou třísní

a znojem skropených. I sedli na radlice,

na stolce železné a otírali líce

rukávci košil svých. „Já říkám, sousedové,“

děl kmotr Vychna zas, „nás úřad šlaka spraví.

Tu máte to, k nám patří na věčné už časy.

A bráti k práci je? Ať každý v potu plove,

než takovéto míti černé pomocníky.

Dejte si svatý pokoj! Jaké s nimi křiky?

Bič na ně obraťte a vypráskejte rotu

hned odtud hezky pryč, ať nekazí nám půdy.

I to se raději chci dříti v prachu, potu;

vždyť jak bych oral sám dnes bolí mne tak údy,

a ještě člověk musí mysleť na pohromu.

Pluh na vlak obraťme a jeďme pěkně domů.“

Ta řeč se velmi dotkla práva zástupníka:

„Do voje perte bičem, jak se, pane, říká.

Co chcete, sousedé? To pro vás zpráva skrovná?

Či chcete, aby přišli vyhnat vám jich zrovna?

To jste mi málo chytří, sedláčkové moji.

Tu jasněji než hvězdy napsáno to stojí,

že cikánů jste zbaveni. To nejde, páni,

tak rovně, jako vy když přímo po záhonu,

to musíme my v úřadě vše po zákonu

tak vykličkovať, že vy nemáte ni zdání.

Jen děkujte již bohu a všem dobrým lidem,

že můžete své oči denně zavřít s klidem.“

Tu povstal starosta a takto pravil zchytra:

„Nu dobrá! Muži k nám, jich žen a jejich dětí

však trpěť nemusíme, dobrá! Pěkně zítra

je rozdělíme od sebe a poháněti

zas budem muže do práce, však ženy jejich,

ty s dětmi vyženem. Co říkáte mé radě?“

Tu hned se vyjasnilo po všech obličejích,

a tam se obrátili všichni pohromadě,

kde cikáni již líně v brázdách unaveni

se váleli a tak jim dali nařízení:

„Jak dnes, tak zítra sobě chleba vyděláte,

když úřady vás naší obci přivtělily;

však žen a dětí svých od dneška zanecháte,

neb ty k nám nepatří; ať jdou, kde posléz byly –

vás podržíme si – je letos hodně práce.

Však my teď s vámi, černí, zatočíme krátce!“

Tak starosta k nim hlásal a již obraceli

pluh na vlak, neb již hnedle roviny se tměly.

Tož cikáni, že nikdo neměl jich už k práci

zpět honě, s pole muž se za mužem hned ztrácí.

Též jeli ostatní, však zarazili koně,

když uviděli Podholu na Zadním honě.

„Hle, to je on!“ děl Vejvodič, „i jeho dcera;

vždyť jsem to říkal: doma byl dnes jako včera.

Tak dovoluje si, a obec nedbá toho.

Smí dál to býť?“ – „To nesmí!“ ozvali se druzí.

„Byl-li dnes v skutku doma, dopustil se mnoho!“

A povážlivě všichni postanuli v chůzi.

Tož zatím v Zadním honu dcera otce vítá

naň vyběhnuvši z křoví, kde dřív byla skryta:

„Tatínku, kde jste byl? Je maminka již zdráva?“ –

„Jak, dítě, vítáš mě? Snad ve snu se ti zdává?

Zas tě to napadá!“ – „Ó, tatínku, vím všecko.

Prosím vás pro boha, je živa? Nejsem děcko,

ach, řekněte mi to! Chce prý mě naposledy

jen jednou viděť. A já umříti mám tedy

své nepoznajíc maminky? Já musím za ní,

vím o ní, tatínku – vím, tatínku můj milý.“

Tak dívka naléhala, hladila svou dlaní

dlaň jeho mozolnou. On zamlčel se chvíli,

pak tiše prohodil: „Dnes uchystej se, dcero,

budem se stěhovať. Byl jsem si hledat místa

a našel jsem. Líp bude nám, a služba jistá.“

Jak zkamenělá Eva dívala se v šero.

Již dávno otec napřed do pastoušky vkročil,

však Eva v poli stála, svět se kol ní točil,

a mysl její letla přes hory a doly.

Kvil jemný housliček v tom slechla ode školy,

a ze vsi odněkud hlas zapěl dojímavý,

jenž srdce uchvátí, že oko oslzaví:

„Ty stromky boží všelijak se větrem klátí,

a sem tam lítají ti podnebeští ptáci.

Můj bože! Hvězdičky zřím jako jindy pláti

nad javorovým lesem, nad májovou strání,

a z mého srdce pojednou se poklid ztrácí,

a nespomůže zpěv ni bohu postýskání.“

Zas bylo jitro samý třpyt a plno rosy.

Již děti vybíhají košilaty, bosy

na náves za lidmi, i zvěř se hýbe všady,

a ptáci vzletli zpěvně k nebi nad zahrady.

Na statku Vejvodičů někdo do vrat klepá.

„I to tě kmotr Vychna!“ hospodář ho vítá,

jenž otevřít mu šel. „Je potahána řepa,

či něco vyvedla ta rota šlakovitá?“ –

„Nic, sousede, nic, nic! Hle, neříkal jsem vždycky,

pryč ze vsi vyhnať je? Jen pohroziť jim klícky

a jen tím třeba, že je od žen oddělíme;

dnes, považte, jdou pohůnci, by, jako víme,

cikány vzbudili a znovu k práci hnali,

a pomyslete, palouk prázdným uhlídali.

Ti tam jsou cikáni, ni prachu není po nich,

jen spáleniště černá, stlaní po jich koních.

I škoda, že jsem nevstal časněji, bych trochu

je vyprovodil od nás. Tak jsme se těch hochů

najednou zbavili.“ – „Pryč cikáni?“ děl druhý.

„I to je zastrašily nejspíš naše pluhy.

Tak pomysleme jen.“ – A Vejvodič se divil.

„Cikáni utekli!“ hned v celém slyšeť dvoře.

„Cikáni utekli!“ tak každý zahovoře

rukama spráskl. Jáchym obličej však zkřivil

jak velkou úzkostí a ptal se po dvakráte:

„Cikáni utekli? Cikáni, povídáte?

I cikánky?“ A šíji k předu natahoval,

a když se všichni smáli nad tím, jak se choval,

jak kohout zarudnul a ptal se skloniv hlavu:

„A víte, v kterou stranu?“ Tu teprve v davu

smích rozlehl se notný, neboť šelma Jáchym

teď pomateným byl a krotkým, směšně plachým,

a prozrazoval zjevně to, co tajil v duši

i tíhnul zahanben se za velkou skrýt hruši,

když z návsi Bětuna v tom zprávu nesla novou:

„Cikáni utekli i s dcerou Podholovou,

a holubář, prý, hledá Evu po stavení

a po vsi všude, v poli velký nářek veda.

I blázínek, ať mezi cikány ji hledá.“

Když řekla to, stál Jaroš právě u maštele

a naslouchaje sem tam, vyběhl ven z dvora.

Strach náhle pojal ho a lomcoval jím v těle.

Šel spěšně k chaloupce, popatřil na holuby,

již kvapem slétali, jak spatřili ho shora,

a vešel v síňku, skloniv po otci vzrůst hrubý

i pátral v světnici; tam nikdo. Potom venku

se sháněl šukaje a hledal ve přístěnku

i pod schody, kde tmavo, pak i za komínem

na půdě pod střechou, kde staré harampadí

se skládává, a kam jen plachým stínem

se kočka protáhne, kde vrabci piští mladí.

Však Evy nenašel. I sběhl honem dolů,

kde za stavením hlínovník byl prašný, holý,

jen u zdi kopřivy se převysokých stvolů

v zátiší dařily, líp nežli ječmen v poli,

a vedle široko, v půl stěny velké listí,

hněv babí kryje zeď, zelený od závisti.

Tam z kůry stromové byl dřevník roští plný,

hřád byl tam s kukaní, kam slepička, když snáší,

si vleze kdákajíc, tam také řemeslný

byl nábytek. Když Jaroš pátral vkročiv vrátky,

nic v šeru neviděl, leč slípka že se plaší.

Již tedy odcházel a k statku bral se zpátky,

pln hoře a pln stesku bral se podél plotu,

hruď rozbouřenou měl, přemýšlel o životu.

Tak na statek se vracel zvolna pozdálečí,

když Bětuna tam s babičkou ty vedla řeči:

„Je cikánkou, vždyť znáť to bylo na ní;

já vždy jsem říkala, proč se ta holka straní

všech lidí počestných a spíš se hlásí k zvěři.

Já poznám každého, to ať mi, kdo chce, věří.“ –

„Já také, Bětuno, jsem říkávala vždycky,

že nezdá se mi býti rod ten čistě lidský.

I považme, přec tedy jsem se nemýlila!

Vidíme, vidíme! Tak často u nás byla,

jak pak by potom mohly dojiť naše krávy,

když chodila k nám na dvůr i též kolem chlévů.“ –

„I bože!“ Bětuna zas. „Jedno pokušení

nás opustilo. Bože, znám já dobře Evu,

to bylo s ní; vždyť často večer po modlení

vám chodila kol statku – i což pak já nevím? –

Jak niť by točila kol domu krokem levým

vždy napadajíc, a tak vždycky čarovala.“ –

„I mlčte, nestoudná!“ v tom zakřikl ji z blízka

zapálen po uši sám Jaroš. „Vámi získá

kdo na cti, klepařko! Kdy byste pracovala!“

Však Bětuna mu hněvně tak se postavila:

„Mě, hospodáři mladý, do práce hnáť, díla?

To jsem si nezasloužila a je mi líto!

Jsem žena poctivá, mně každý dosvědčí to.

Mně neudělal by to pantáta váš starý,

a tohle musím slyšeť dneska od mladého.

jehož jsem učívala hráť si na husary,

co nikdo neřekl mi za života mého.“

Tak spustila a šátkem utírala tváře,

když zhlídla na prahu starého hospodáře,

an sáhnuv pro hubku si v kapsu, pro ocílku

a vyndav zakřísnul, že viděť bylo z blízka,

jak kolena se prohnou; rozmysliv se chvilku,

když jiskru zachytil, již v dýmku sobě vtiská

a bafčí důkladně, tak s dýmem střídá slova,

vždy pomlče, jak bafne, a pak řečně znova:

„Co, synku, sobě vyjíždíš tak ukvapeně?

Co je ti po řeči, jež bez toho se denně

teď šíří po vsi? Podobno, že od cikánů

ti oba pocházejí, – snadno poznať vránu.

Sám Podholu jsem včera stihnul; jaké řeči!

A co ti po každém? Nech jen, co komu svědčí!“ –

„Já nemohu to snésti, by se někdo otřel

o toho, koho znám, jenž lepší, než ti všichni,

co pomlouvají ho!“ – Tu otec oči protřel,

jež v dýmu mizely, a vzkřikl: „Mlč mi, stichni!

Ty divnou jaksi začínáš! Kdo lepším tobě,

než všichni my? Co řekl jsi to, robě?

Ni nemukej mi víc! Chceš dáť se v lidské huby?

Už bez toho je řeč, že víc, než pro holuby

teď chodíš k Podholovi; ať mi konec toho!

Však od Podholy věru nezískal jsi mnoho.“ –

„Vy zkrátka máte je za lidi nejbídnější.“ –

„Mám, nemám! Dcera cikánkou je, jak se praví,

a nelíbí se mi jich život a jich mravy.

Nech toho, hochu, nech a hněv můj ukonejši!

Sic na to vzpomeň si, zda nebolí tě ještě

tvá noha od těch dob, kdy lopata tě stihla,

když spolu ryli jsme – až matka tebe zdvihla.“

Tu Jaroš zachvěl se a pravil zrovna třeště:

„I měl jste zabiť mne, když trápiť se mám nyní!“

A spěchal do maštele, na palandu v seno

se zahrabal, když otec rozkřikl se v síni:

„Ty budeš trápiť se a hanbiť moje jméno

pro jakous cikánku? Co mluvíš, nezdárníku?“

A za synem se žene do maštele v křiku.

Však tento zasípěl: „A dělejte, co chcete!

Já jinou nechci již, když té mi odepřete!“

Tu otec vykřiknul, z úst rozezlených mžikem

si vyrval dýmku velkou se zlaceným víkem,

z níž tolik dýmu kolem loudil v rozhorlení,

že v oblacích ho šedých téměř viděť není.

A dýmku držel v ruce, jež se hněvem chvěla,

kořenku prastarou, jež zakouřená celá

se leskla do hněda. Ta dílem starých časů

i dědictvím as byla; o svatebním kvasu

ji darem obdržel od švakra od myslivce.

Jen krátká byla, od úst zakroucená v křivce,

se smrstkem pod oříškem, s rudou kočkou velkou,

od níž dva střapečky se klátily mu dole:

a hlavice, ta kořen byla od jalovce,

dovedně řezaná, jak brázdy stejnou délkou

v ní oral s volky sedláček, a přes to pole

strom větve rozkládal, a za ním vidět lovce,

jenž zdraví oráče a kloboučkem svým mává,

an blíže jelen s větve lupen oškubává.

A nad tou řezbou výše koruna jak jasná

je víčko, které přetře vždycky dýmku shasna;

jsou malé dírky v něm, a odtamtud jak mráčky

se dere vonný kouř, mění se na obláčky,

jež pokrývají řezbu obloha jak nízká. –

Teď celý obrázek otcova ruka stiská,

div nerozmáčkne jej; střapce se zaklátily,

a celá dýmka teď, co v ruce bylo síly,

se mihla mrštěna tam, kde syn ležel v seně.

Tak mrštiv otec dýmkou vyšel neprodleně

a bouchl prudce dveřmi: „Již tě nechci viděť,

nezdárný synku! Musím za tebe se styděť!“

Za chvilku babička však do maštele vkročí

a po vnoučeti vedouc uplakané oči

šourá se naproti a vyschlé ruce spíná,

svede ho s palandy a plakať započíná.

Vzdor přešel ho, když jeho chopila se ruky

a na komoru vedla k sobě na výměnek

tak hořekujíc: „Dítě! I pro boží muky,

vždyť jsem tě chovala a překládala z plenek!

Kam, hlavičko má, myslíš, kam jsi rozum dala?

Hleď tamhle kolébka, v níž jsem tě kolébala!“

I ukázala v kout, kde jako pro okrasu

kolébka stála velká, dílo starých časů,

jak kraslice, tak červená a malovaná,

v ní vyřezaná srdéčka: to tatíčkovo

a druhé matčino, jak čí je koho strana;

buď hlava tatíčkova, nožky maminčiny,

jak prvně kolébajíce si dali slovo.

Pak byli ptáčkové tam na lipovém dřevu

tak pěkně malovaní, pohled byl nejiný,

než jak by sýkorky, jež v lípě plny zpěvu

kdys švítořily milému i nevěstičce,

když z toho dřeva kolébka je urobena,

tam také přilétly, by daly po písničce.

Však ptáčci umlkli: neb lépe nežli oni

teď zpívá matička, jež od nich vyučena.

A nade vše zpěv matky, když se k děcku kloní

nad pestrou kolébkou, kam andílky zve všecky

ke svému robátku, by střehli spánek dětský.

Tu tedy kolébku teď povytáhla k předu

dál mluvíc babička: „Hleď, jaké mám už vrásky!

V té spatřiť kolébce, jak černé ku pohledu

se houpe jakés cikánče, jež přes kolíbku

již vystrkuje tmavé, zakroucené vlásky:

ni nehnu nohou, neřku rety ku políbku,

neb, bože nedopusť, snad tak bych kolébala,

že vyletěl by divous, drobotina malá –

pán bůh nás uchovej a zachraň všeho zlého!“

V tom matka do dveří se vychýlila plačíc

a vzavši v mateřskou svou náruč syna svého,

na jeho rameno líc uplakanou tlačíc

jej vedla do síně. Tam potkali však otce –

znáť bylo na něm, jak je dojat přehluboce.

Vzal syna za ruku a do světnice k stolu

jej zavedl, tam ruce založil a stranou

níž hlavu naklonil. A když tak stáli spolu,

děl zvolna otec: „Pohleď! Na tomhle zde stole –

je z tisového dřeva; každou mluví hranou

o požehnání. Přišlo naň, co dalo pole,

by živ byl starý rod a uctil svoje hosti;

a chvála bohu bylo vždycky do sytosti. –

Na tomhle stole, dím, už dvanáct Vejvodičů

se povilo, co na tom statku orávali.

Ten stůl i se statkem jsem přijal od rodičů

a já jej tobě dám, jak mně jej oni dali.

Chceš zneuctiť jej, chlapče? Či nejsi mým synem?

Pojď, ukážu ti příklad, z jakých brali rodů

své nevěsty.“ I vyndal knížku šedou, starou,

kde na desce jmen řada, každé v písmu jiném,

a nejnovější písmo nejníže je spodu –

toť jméno otce, matky, syna stejnou čarou.

Tu Jaroš poblednul, a u kamen se dala

v pláč žalostný již matka milující synka.

I babička zrak v slzách ruce sepínala,

neb dojala ji velmi dávná upomínka.

Tož otec mírněji zas jal se domlouvati.

Stál v okně se synem a ukazoval v dvoře

vše bohatství, jež chtěl by takto zanechati;

by rozum pojal přec a nedělal jim hoře!

Tu pojednou se vztyčiv otec vyřkl k němu:

„Však já se přičiním a bude konec všemu!“

I sebral klobouk, vyšel mluvě v rozhorlení,

že lidé ve vsi na něj zřeli udivení,

až do vrat u starostů vkročil a pak stanul,

když potkal starostu. Pot po čele mu kanul,

a zraky blýskaly, v bok podepřeny ruce,

až po chvíli slov našed rozkřikl se prudce:

„Vy znáte, nejstarší že jsem já ze sousedů!

Mne každý zná, můj statek i mé plodné lány;

však po svých sýpkách věru já vás nepovedu,

kde tisíce mám v zlaté pšence uschovány!

Vy znáte mě, že chlebem zrovna plýtvať mohu,

však neplýtvám ni drobtem – dík zaň pánu bohu!

Já Vejvodič mám, hleďte, nezdárného syna!

A mého rodu neštěstí hle – cikánka je vinna!

Však to si dokážu, by déle v obci naší

nesloužil ten, kdo s cikány jí jednu kaši!

On musí dostať výpověď, sic budu ztracen!“ –

„Nic už se nebojte, v tom nebudete zkrácen;

sám holubář dnes obci službu vypověděl.

Hledal prý něco včera, o lepší snad zvěděl.“ –

„Kéž bych ho nebyl poznal! Sám bůh mě jím trestal!“

Tak spustil Vejvodič, však rázem křičeť přestal

a hlavu vyděšeně z obou pěstí noří,

když z venčí někdo zkřikl: „Hoří! Ve vsi hoří!“