EVA CIKÁNKA (IV.)

Ven ze vrat Vejvodič se od starostů řítí

a stane na návsi zpět trhnuv nohou prudce

a vzhůru k obloze rozpíná hrůzou ruce,

kolena klesají, zrak počíná se tmíti,

když vidí běhať lidi a tak volať všudy:

„Na statku Vejvodičů hoří!“ – Nehnul údy,

až kolem běže s konví popohnal ho kdosi:

„Přec pak se pamatujte, sousede! Jste mužem.

Bůh pomoz nám! Ať jenom každý vodu nosí,

snad se bůh smiluje, a neštěstí to zmůžem.“

Tu teprv Vejvodič se pustil do úprku

a lidi předeběhnul, až ho kolem krku

před statkem jala žena, kterou sousedkyně

lomíce rukama, jak mohou, těšiť hledí.

Však statkář supaje se hrne do popředí

a skoro plačky volá k těm, co truhly, skříně

ze statku vynášejí: „Odkud, lidé zlatí,

odkud to vyšlo?“ „Z maštele!“ ti jemu řekli.

Tvář zakryl si, co tito dál se s truhlou vlekli,

neb s hrůzou na svou dýmku počal vzpomínati:

„Vždyť tohle není na nás boží dopuštění!“

zalomil rukama. „Vždyť za všechno já mohu!“

A jako šílený v dav hlučný mísil nohu,

neb vzpomněl na knížku, v níž skládal svoje jmění

i spisy všeliké, ač pozdě-li už není.

Tak na síň spěchaje, jež halila se v dýmy,

tam potkal babičku, jež pomatená celá,

zrak v sloupu, přeslici a kvedlík pěstmi svými,

zoufale držela a k němu zaúpěla:

„Ach synáčku můj drahý, co pak se to stalo,

co se to učinilo, rodičko má boží?

To naše stavení, že by nás nepřečkalo?

Čím pak jsme zhřešili? Co bůh to na nás složí?

Ach mám tam, lidičky, mám řůženec tam svatý,

a v koutě kolébka – tu pro rod zachovejte,

sic po nás na vždy veta. Honem pro ni spějte!

Obrázky po stěnách mám – vzpomeňte i na ty,

bůh vám to odplatí! Ach co pak z nás teď bude,

co z nás teď bez stavení? Zasteskne se všude!“

Tak naříkala, syn však potěšiv ji krátce

a na vše strany křiče, rozděloval práce.

Tož zatím dým, jenž jako spadlý s nebe,

s těch míst, kde očistec, půl obce zahaloval,

jak z kotle pára ze střechy vždy vystupoval,

jak hrozný anděl, jenž má oblak kolem sebe

a rozhaliv jej náhle zaleskl se strašně,

jak vytasený meč, jak výbuch silné vášně.

Už střechu prorazil, už viděť na hřebenu

kohouta rudého, jak v přísloví se říká,

a jehož, je-li dobrý, mají za plivníka.

Už došky, kalence jak u divokém plenu

se střechy rozmetává, soptí jiskry vzhůru,

jak přidať by chtěl drobným hvězdám do azuru.

A ve víru tom žárném nejvýš u komína,

kde poloptáci oni, siví netopýři,

svá hnízda mají tmavá, hle ta drobotina

jsouc za dne slepa, sem tam zrovna v oheň míří.

Už latě s hambalky jak ze živého zlata

bez došku lesknou se a lomenice shora

počíná chytati. Když babička to zřela,

že plamen šlehá již tam, kde je soška svatá,

tak úpěť počala, jak živého by tvora

měl oheň ztráviti, a chytla se v půl těla,

na špičky vystoupla a hlasem modlila se

k svatému Janu – hořelť – a pak klesla zase;

se selkou střídavé tak žalovaly spolu:

„Pohleď, má nevěsto, kde jsem tě požehnala,

v té bílé světnici, kde stůl je prostřen plátnem,

ty ve věnci s mým synem – hosté kolem stolu – –

můj spasiteli, hoří, teď tam plamen sálá!

Ach náš dům není stavěn na základě špatném –

jen haste, lidičky, jen haste!“ zaúpěla,

a hospodyně za ní uplakaná celá:

„Už hoří v komoře! Tam truhla malovaná,

a plno plátna v ní; co za dvacet jsem roků

lnu nasila se, nasušila! Práce planá!

Co vřeten, potáčů, než bylo do přadenka

o dlouhých přástvách v zimě, když k nám na doskoku

se sešlo přadlen, za nimi pak pod okenka

se táhli mládenci. – Kop deset je ho jistě,

Lužanský tkadlec ví, a sama jsem je čistě

na kolích bílila, na slunci polévala.

Ach babičko, mé šaty! Co jsem za ně dala!

Jen sukní padesát! Z nich sedm na neděli

jsem vždycky nosila. I kožíšek můj starý,

i všechno bohatství a od přátel mých dary,

vše shoří mi, i hrnce, nábytek můj celý,

i másnice – tam stojí v koutě u kuchyně...

Ach, kde jsme sedávaly spolu na práh síně

na jaře v slunečku, mně Jaroš skákal z klína,

a hospodář k nám sedal po své práci denní,

nad námi vlaštovky! – Ach vidíte, jak dolů

se řítí jejich hnízda sprahlá od plapolu!

Ach bože nebeský! A kouř jde od komína,

jak koláče bych pekla na to posvícení. –“

Tak hospodyně lkajíc rvala sobě vlasy,

to ono vykřikla, nač právě vzpomněla si,

i vzchopila se na ráz, běžíc ke špejcharu,

kde v moučnici má vajec vysázených kopu,

a chlebník plný chleba visí ode stropu.

Leč to i ono snad by zanechala zmaru,

i kupy pytlů plných nejkrásnější pšenky;

než ona v pytli svrchním groš má uschovaný –

ne z tchoře snad, leč od krav, od drůbeže

co nastřádá. Neb často synek od maměnky

si musí vyprosiť, když k tanci béře panny

o pouti k muzice, tož stříbrňák už střeže

máť nějaký a strčí, ani otec neví,

neb on si myslí ještě, hudebník že sleví.

Tam chtěla nyní selka, však ji nepustili,

neb dlouhou řadou lidé od studnice stáli

a z ruky do ruky si konve podávali,

až po žebříku na špýchar, kde vodu lili,

a nade všemi Podhola stál na hřebenu,

jak obr mohutný a z konve deštil vodu,

dnem vzhůru obraceje jako v božím jménu,

by hustým lijavcem střech slámu oplakoval

sám svatý Florián, jenž patronem byl rodu.

V dým z pola ukryt, z pola v pastuším svém rouše,

hned na jev vystoupil, hned v oblaku se schoval,

jak čaroděj se zdál, an zbojný živel krotí,

jenž jemu z kouzelného prchnul ze zajetí.

Se skrání po vlase mu teče, jak se potí,

a po jiskře hned lape, po žluté jak mouše,

jež každou chvíli z ohně na špejchary sletí.

A hospodář jen volá, úpěnlivě prose:

„Ach špejchar zachraňte mi! Mám tam pšenky skládku,

sto korců, chybí dva; neb tolik zrodilo se

mi klasů plnozrných na každičkém řádku,

kde símě hodil jsem. Tu sýpku zachraňte mi!“

A vida Jaroše, jak s Podholou se činí,

pocítil v srdci svém tím hořčí všeho vinu

a na něj dokřikl tak žalně: „Čiň se, synu,

čiň, synáčku!“ I spěchal, dobytek by němý

odvázal v chlévu, koně vyvedli už jiní,

když chytaly už stropy od hořících latí

a dobytčata hrůzou začla střečkovati.

Jak první kráva vyšla, s prahu rozhledla se,

krk dlouhý natáhla, v zad rohy, v hrozném hlase

tak zabučela z dlouha, jako hlásný s věže,

jenž v noci hluboké kraj, město, spánek střeže.

Tak mocný hlas to byl, že jistě za vesnicí

až v polích slyšeť byl. Tu všichni pomocníci

hned ohledli se k chlévu, odkud právě s býkem

sám hospodář se hnal. Tím zrovna okamžikem

lať spadla se střechy; býk sotva z chléva skočí,

kus došku hořícího na hřbet sletlo jemu:

srsť hned mu chytla rudá. Zařve a se bočí,

střečkovať počíná a zrovna v trysku měří,

kde sotva uniknuv dřív nebezpečí zlému

se statkář potácel. Býk po něm níže rohy

dva zahnuté své k zemi. Vykřikl tu mnohý,

když statkář klesl na zem. Přibíhali,

leč proti zvířeti byl všechen odpor malý;

býk zuřil spíše víc, když zaháněli, bili

do něho ukrutně. Řval bolestí a vztekem

a hlavu kudrnatou stavěl nad člověkem.

Tu každý bojí se jej za kulaté rohy

zachytit, pojednou až celý udychaný

se přihnal Jaroš, zaúpěl a vzepřev nohy

dvou rohů chopil se, by zadržel je dříve,

než bodnou po otci – ten synek přeubohý!

I bylo podívání všechněm hrozné, tklivé,

když otec povstav zas chtěl vysvobodiť synka,

jenž rohů držel se a býk jím sem tam smýkal

víc zuře jen víc bit jsa, bučel nebo hýkal

a Jaroš zápase jen vzhledl na tatínka,

jenž lomě rukama se ohlíží a volá:

„Pro boha živého, už nechte shořeť všecko,

jen pojďte, zachraňte mi jediné mé děcko!

Hned dám vám svého statku pšeničného půli!“

V tom Jaroš vzkřiknul, neb jej rohy přitisknuly

tak usilovně ke zdi, že by jistě ducha

byl vypustil, ač v býka otec silou buchá

jej zabiť usiluje, Podhola když náhle

uvolnil jemu ruce proti býku vztáhlé.

Ten zabučel, když silák shýbnul jeho hlavu

za rohy drže jej až k samé téměř zemi,

že ti, co viděli to, strachem užásali,

a mnohé slovo soustrastné se zdvihlo z davu,

když zvíře červené v tom silami se všemi

do země opřelo a chvostem ohánělo

kol sebe kopajíc i hlavu krátké šíje

vyzdvihlo s Podholou, jenž počal ustupovať

v před nebo do zadu své prohýbaje tělo,

jak býk s ním zápolí. Již pot mu tělo kryje

a postupuje v kolnu, kde se mínil schovať.

Tu však jej ku stěně býk přitlačil a dusil,

že k lidem povzdechnul; znáť bylo, kterak zkusil.

I stáhl obočí, jež velké, jako bývá

u výrů, nočních sov, a jak jím pohne dolů,

tu oko pomalu se v jeho řasách skrývá –

zrak jestřabí a brvy – pírka od sokolů.

On v pěstech mohutných dva rohy zakroucené

a hladké, kulaté dál držel napjav svaly

a býk jen mručel, zraky veliké dva sklenné

mu v hlavě leskly se, ač tyčemi ho prali,

dál zatvrzele tiskl; nebezpečno býka

poraniť – nedobiť! Však Podhola se smýká

znenáhla po stěně až se zvěrem se hnuli,

kde kolna podepřena mohutnými kůly.

V ty býka zavlekl, že uvíznul jak v kleci

a pak si oddechnul, i trýzně jeho svědci.

Tak uvolněn jsa holubář hned zase spěchá

i vykřikne: „Vy nimry! Na špýcharu střecha

vám již již chytá. Háky! Trhať krovy dolů!“

Děl a hák dlouhý nořil sám již do plápolu.

Již padá s rachotem změť polámaných latí,

a znovu nasadí, co druzí pomáhali,

a silou obrovskou již lomenicí klátí,

že užasli i ti, co sílu jeho znali.

Šíj nahnul do zadu a nohy opřel v předu,

jak se stavením v boji, tak byl ku pohledu,

jak trhal hákem k sobě, vždy to zapraštělo.

V tom výkřik vznikl vůkol, však už za rachotu

ta šedá lomenice padla, jak by hřmělo,

a udeřila v zem. Tu v hluku, křiku, hřmotu

hned sbíhali se všichni na tom jednom místě

a hrůzou vykřikli: „Je zabit – zabit jistě!“

Z pod šedé lomenice člověka vytáhli –

to Podhola byl nebožák, ni nehnul údem.

Hned všemi pohnul v srdci tento případ náhlý,

hned litovali obra schváceného trudem:

„Cizího zachránil, hle, chuďas, a sám padne!

I tak to bývá v světě. Ruce má už chladné.“

Tak soused Vychna vzdechnul, starosta pak řekl:

„I vždycky jsem to mluvil, že je člověk dobrý,

a v práci za deset, že přemohl by obry.

Byl hodný, jářku, aby každý před ním smekl!

A že byl zamračený, kdož ví, co ho hnětlo –

hádal se se zvěří i stromy – co se pletlo

mu do cesty; a nevíme, kdo byl to s námi,

bylť zavřen v zármutku a s nikým nebyl známý.“

Tak od ohně, jenž klesal se strženým krovem

se zástup nahromadil při neštěstí novém.

Tu všichni ustoupili panu učiteli,

jenž obě ruce v před a nakloněnou hlavu

se mísil poděšen v střed ztrnulého davu

a k nešťastníku tomu naklonil se celý

a k srdci tiskna ucho řekl šeptem: „Dýchá!

Hned do pastoušky jeho odneste jej zticha.“

I naložili jej a čtyři statní muži

jej do pastoušky nesou, lidé se k nim druží,

a jiní hasí dále strhujíce krovy,

tak že již požár klesá. Sýpky zachráněny,

domovní stavení jen, maštele a chlévy

do stěn jsou zničeny. Však dojemnými slovy

statkář je vybízí, by polévali stěny

i sám se čině mezi planoucími dřevy.

Tu po návsi vůz zahrčel. Co pokdy měli,

hned odskočili od požáru, vyhlíželi,

a kde kdo byl, v tom místě, na kolena padli

a bijíce se v prsa ruce křížem kladli,

když viděli, an Vychna v košatinách veze –

v rukou si klobouk drže – s pánem bohem kněze.

Tož ihned za ním zástup k pastoušce se blížil

a taký hovor veda v hruď se bil a křížil:

„Tak, hleďte, pro cizího nasadil své síly,

a nyní chuďas ani nikoho tu nemá,

ni toho, jenž by oči rukama mu dvěma

zatlačil. Bože můj! Vždyť v poslední tu chvíli

vždy člověk pátrá kolem. I ta jeho dcera

tak zmizí najednou, jak zapadla by v zemi,

a vyháněla v pastvu přece ještě včera!“

„A zeptejte se ho, snad přece věděl by to.“

„Když posud nemluví! Je nadobro snad němý,

to od leknutí nejspíš. Nedal ještě slova.

Tak je ho člověku chudáka zrovna líto.“

V tom utichnou zas všichni: Z bytu Podholova

se vrací šedý kněz, jenž usmívavou, vlídnou

je tváří pozdraví, co líbají mu ruce,

a potěšiv je v strasti kráčí ku požáru,

kde lomoz utichá a plameny už řídnou.

Potěchou uleví též statkářově muce,

že bůh mu nahradí, co odejmul mu v stáru,

a ze vsi odjíždí. Tu Jaroš úzkostlivý

se od požáru ztrácí, ku pastoušce spěší

a ptá se lidu cestou, holubář-li živý;

chtěl zbaviti se tíhy, zeptať se, kde Eva.

Něm holubář jest posud. Jaroš hlavu věší,

ruka se vlasů týká, k boku padá levá,

tak k ohni vrací se. Když pozřel na tatíka,

jak upachtěn se s trámem ohořelým smýká,

jak zdvíhá oharky a jmenuje, čím byly,

tu nohu od stolu, tam domovních kus dveří,

jež první otvírával, zavřel v pozdní chvíli,

jak zoufale to zdvíhá, očím sotva věří

a posupně se dívá, zrakem sem tam točí

a pomalu se hrne slza z podobočí,

jež kolem úst se sveze zatočenou rýhou,

a k synu pohlíží, tu vzdechli stejnou tíhou

a zraky sklopili...

Již táhlo k podvečeru,

stín houstnul ve stromech a dým se ztrácel v šeru.

Nad smutným spáleništěm černý komín trčí

opálen, z cihel, z rumu nad ty čtyři stěny,

v nichž duté zejí díry – okna; z nich se kouká

žhavými uhly smutek. Před vraty pes vrčí,

a kráva s telaty, jak jsou už naučeny,

že do stáje se hrnou, když se stmívá louka,

teď k chlévu berou se a na kouřícím stání

své místo hledají, jak jindá, ač jim brání

přiběhši děvečka a metlou do nich pere –

ni hnouť se nechtějí. Tu matka s hospodyní

se v nový dala nářek, když to každé zvíře

se chtělo domů bráť, a kury v stromy šeré

jak na hřád sedaly. I otci zle se činí

po každé, vzhledne-li, jak přes dům jeho šíře

se valí dým jak oblak pověčného času,

jenž přikryl rodu minulosť. V tom jemu v hlavě

zvuk zvonku zatrhnul, tak zazněl usedavě.

To postrádaje někdo dlouho jeho hlasu

sám za Podholu došel – smeknuv – ke zvonici,

kříž udělav se chopí provazu a lící

se k nebi obrátí, kde svítí už, se dívá,

za provaz tahá, jak by závoru chtěl nebe

nadzdvihnouť zavřenou, neb svět se připozdívá.

A jak jím zatahal, tu klinkot zvonku lkavý

k těm, co jsou venku ještě: „Pojďte domů!“ praví. –

Modlil se Vejvodič a spatřil vedle sebe

v tom pana učitele. „Komu odzvánějí?

Živ Podhola?“ ptal Vejvodič se tesklivěji.

„Živ!“ pravil učitel a pojal jeho ruku

a jemně, rozvážně, by zmenšil jeho muku,

zval do síně ho školní právě prázdné dětí.

Dobytek sousedé se jali odháněti. –

Však Jaroš, jak jen mohl, k pastoušce se plížil,

neb dvojí strach mu srdce zarmoucené tížil:

Kde jeho Eva je, a živ-li otec její.

Tak popálen i mokrý, černý v obličeji

zas u Podholy stojí, čeká, promluví-li,

a s řečí dojemnou se k nemocnému chýlí:

„Co všechno pro nás trpíte! To máte za to,

že jste mne zachránil i tatínkovi jmění.

Bůh ať mi svědkem jest – a jeho jméno svato –

že se vám odměním, neb teď už v světě není,

co od vás by mne odtrhlo.“ – Tu schýlil níže

své ucho k nemocnému, dech si v ústech víže

a slyší: „Nevíš snad, kam zašla Eva, hochu?“

Poblednul Jaroš zarmoucen: „Já myslil spíše,

že od vás o ní zvím!“ I zamlčel se trochu,

když hlavou vrtě Podhola zas ležel tiše.

V tom vešel učitel a Jaroše ven veda

tak domlouval: „Jdi ku svým, pobudu zde zatím,

pak mne zas vystřídáš, až do školy se vrátím.

Však stavil jsem se k Vychnovům též pro souseda,

chce se mnou nocovať. Jdi, pospi do zítřka si!“

Tak Jaroš odešel a tvrdě zaspal asi,

neb v bílé ráno teprv s hrůzou paměť budí,

a srdce jak by chtělo vyskočiti z hrudi.

Šel za jinými smutně k spáleništi domu,

a nežli na poptávku přiblížil se komu,

v tom spatřil, Vychna kamsi s učitelem jeli

a ptajícím se: „Za Labe!“ jen pověděli.