EVA CIKÁNKA (V.)

„Kde jenom Eva je, když u cikánů není?“

tak Jaroš zaslechnul, když přišel k spáleništi.

„Kdo o ní vyprávěl?“ hned Jaroš v utržení

se zeptal souseda. – „Nu Jáchym!“ – „Odkud ví to?“ –

„Což pak jste neslyšel? Však ještě tamhle piští

hanbou a zármutkem. Je stavení mu líto.

Vždyť pošetilý hoch ten pryč byl za cikány!

Ta, co mu udělala, za sebou ho táhla,

že koně opustil i ruchadlo i lány

a za tou černou šel. Až dnes ho ráno znáhla

Bětuna objevila mandel rozhazujíc;

i vzkřiknul bolestí, jak zatáhla ho rujíc,

ze snopů vykulil se hanbou všecek rudý,

neb bez kabátu byl a ztratil nohavici,

byl všecek rozedrán, že sotva skrýval údy.

Tak cikáni ho svedli! Inu je co říci.

Však tamhle Bětuna to vypravuje všude –

ta spořádá ho, dokud poctivá niť zbude.

On sám pak přiznal se, jak cikánka ho černá

na konci zapřela; vždyť měla pronevěrná

mladého cikána, jejž Jáchym utkal v hádce,

a výprask utrživ utekl domů krátce.

My hnedle ptali se, zda Podholovu dceru

snad u nich uviděl, jak říkalo se o ní, –

a hleďte, není u nich. Boha svědkem beru,

že holce křivdili. Však kde se jenom honí?“

Šel Jaroš rovnou cestou hoře pln a smutku

dychtivě k pastoušce. I zachytal se plůtku,

o husu zavadil, jež na jedné jen noze

tu spala před vrátky, a ticha se už hroze

poplašen vrznul vrátky, vběhl rychle v dvorek,

a zastavil se hledě dychtiv do okenka,

v němž v rozích visela jak záslon jemný vzorek,

síť šedá, stříbrná, pavouků příze tenká,

a hleděl dovnitř. Ticho; s protější jen stěny

je slyšet hodiny. Pod nimi na posteli

spí hlasně oddychuje, kolem obklopený

perutmi holubů, sám Podhola tak blaze,

jak kdy by nebyl spal už aspoň týden celý.

A holoubkové tiše chodí po podlaze,

i vyskakují po klase, jenž visí s lůžka,

a po skle na okně si bzučí hlasem muška.

Však po Evě ni vidu nikde ani slechu.

Odvrátil Jaroš hlavu, naklonil ji k hrudi,

a sotva zrno ptákům hodí pro potěchu.

Zatesknil, zatoužil. A co se takto trudí,

tu nad ním zatleskal, jak děcko ručičkama,

když matku překvapí, jež hledá je si hrajíc, –

u výši Evin perlák, an se snášel dolů.

Tak bylo Jaroši, jak duše Evy sama

by byla přiletla tu jeho touhu znajíc

a teď jej oblétala žalostivě v kolu.

I shání drobty v kapse, rozhazuje, láká

jej hvizdem. Přilákal. Již perlového ptáka

si tiskne k líci, on pak houká úzkostlivě.

A když tak k němu mluvil a jej hladil snivě,

cos v prstech uvízlo mu – bílá cedulička,

a na ní litery. Hned ptáku s šíje smekl

to drahé znamení, a jal se z písmen hádať,

a písmě k písmeni i slůvko k slůvku skládať,

až po líci proud slzí neutřen mu tekl:

„Na stokrát pozdravuju Tě, co čteš mé psaní,

jež z cizí dědiny Ti píšu chvějnou dlaní.

Neb myslila jsem stále: Neuvidím více,

neb nevrátím se tam, ač slůvek na tisíce

bych ráda poslala i vzdechů, slzí taky –

pořád je utírám a mám jich plné zraky.

Však kdo mne potěší? Kéž na chvilku jsem ptáčkem,

jenž létá v oblacích a na keř sobě sedne,

hned přeletěla bych ty dálky nepřehledné.

Však vím, co udělám: promluvím s malým žáčkem,

co do školy jde sám, housličky pod paždíma,

dá z kabelky mi lístek, také péro podá –

a drobné seju písmo pod rukama svýma,

holoubka pošlu s ním. – Ach škoda, bože, škoda!

Vždyť ptáček spatří tě, když krmiť jako jindá

jej bude ruka tvá a z kapes zrní vyndá. – –

Však bůh tě pozdrav hochu na stotisíckráte,

už přeju vám tam všechněm, ať se dobře máte.

Neb už se nikdy, nikdy nespatříme spolu –

neb zažila jsem mnoho, milý hochu, bolů.

Když z domu prchnuvši jsem došla v tyto strany,

kam cikánka mi řekla, tu zrak uplakaný,

jsem sedla na břehu, kde proudy Labe plynou

odkudsi z daleka a opět do daleka,

a zastesklo se mi. I volám na člověka,

jenž kolem jde, a ptám se, pátrám po své matce,

i ptám se druhého, a ten mi poví krátce:

,I cikánů tu dost! Kdo pak se o ty stará.

Včera tu pochovali jednu. Tak, tak včera zrovna.‘

Tvář jsem si zakryla, neb žalosť nevýslovná

mne pojala. Jdu na hřbitov, a tam, kde fara,

stál stařičký pan farář a se díval za mnou,

když na hřbitov jsem vešla, hledajíc hrob nový –

už bylo navečer – a hromádku jsem hlíny

neuschlé spatřila. Tu strastí přenáramnou

mi srdce pukalo, když s dojemnými slovy

mě zdvihl pan farář a na hrob sednuv jiný

vyptav se vyprávěl, co vzkázala mi matka,

když smířila se s bohem, mně i tatínkovi

vše dobré jenom přejíc. – Maminko má sladká!

Co vše jsi vytrpěla, hledajíc nás stále,

žes opustila hříšně kdysi naše krovy,

to k vůli člověku nevěrna tatínkovi.

Ó teď už vím, proč často jsme se nenadále

pryč stěhovali s místa, a to nebožátko,

má maminka, nás hledávala v prachu, blátě,

po světě širokém; a sotva našla krátko –

prý vždycky po holubech – otec blíž ji tuše,

hned se mnou zmizel pryč, a matka v nové ztrátě

si zoufala a klesla, jako bludná duše

s loutkáři chodila, a když se od cikánů

cos dověděla o nás, až sem došla s nimi,

a tady chudinka, tu dokonala v Pánu – –

samotna! Ó já vyhrabu ji prsty svými!

Tu sedím na hrobečku, smutně hledím kolem,

zrak tone v slzičkách a srdce puká bolem:

vždyť včera jsem ji ještě mohla zastať živou

a nesměla by zemříť na mou prosbu tklivou!

Již nevrátím se odtud. Vyřiď tatínkovi,

ať za mnou pospíší a najde službu tady,

neb jsem mu uprchla. Pan učitel mu poví,

jenž potkal mě, když jsem si nevěděla rady.

A vyřiď ještě, že se nikdy už v tu stranu

k vám nevrátím. Jak vrátiť? Zlí tam lidé ke mně,

a matku vyčtli by, ač kryje ji už země.

A kdy by nevyčtli, tož přec tam nezůstanu –

neb nemohu, můj hochu, jenom tobě k vůli,

pro tebe nemohu – by někdy nenaříkal

tvůj otec i tvá matka, že jsi se mnou zvykal.

Pán bůh jim zdraví dej, by dobrým vzpomenuli.

A ty si také vzpomeň, podrž holoubata

i mého perláka; až budeš krmit vždycky,

dobře je počítej. Vždyť jak má matka zlatá

snad po nich poznám tě, jestliže život lidský

mě někdy zanese v ten kraj. A také ještě,

až přijdeš v Zadní hon, tam hlínovník je v břehu,

a díra do stráně, kde za hustého deště

jsem vždycky skryla se. Až půjdeš někdy kolem,

jen se tam podívej! Možná, že myška v běhu

se kmitne po zemi; tam v koutě pod kamenem

mám obrázečky schované na jílu holém;

ten jeden, od tebe co podepsán mým jménem,

mně pošli po otci a druhý ponech sobě. –

A ještě vzpomínám, že v poslední jsem době

v kukani podkladek nechala na dřevníku.

Co teď už mě to hněte? Nepřijdu v ta místa –

ne, nesmíme se nikdy, hochu, oddať zvyku,

neb nejsme pro sebe – tvůj rod ti jinou chystá.

Na vždycky zapomeň, co bylo mezi námi,

tak jako když ten ptáček zmizí za horami.“

Tak slůvko ke slůvku si Jaroš skládal zvolna,

a slza za slzou mu z oka skápne bolná,

psaníčko stiská v prstech, otvírá je zase,

a volně do školy tak ku svým ubírá se.

Tam vešed do světnice, kde jsou všichni tiše,

a jenom vzlykání a smutné vzdechy slyše,

vrhnul se zoufale s tím psaním před tatíka,

a slovy, dojemnými hovoří a vzlyká:

„Už, tatínku, se na mne nehněvejte za to,

co stalo se; vím, že já příčinou jsem všeho,

vím, pro ten hřích že pro mne na světě vše klato

a přec se nespustím už předsevzetí svého.

A darmo bych vás sužoval i sebe mořil,

všechno mi odpusťte, tu všechnu se mnou bídu,

a dovolte, ať zkusím, nač mne pán bůh stvořil –

chci na vše zapomenouť a si nalezť klidu,

chci dáť se na vojnu.“ Jak blesk by z čista jasna

byl udeřil, tak všechny vzbouřil tímto slovem.

Zrak otec vytřeštil a sepjal ruce žasna,

a matka s babičkou se v nářku vrhly novém

zas na Jaroše, tiskly, objaly ho obě

a s pláčem zaklínaly, všecko slibovaly

i otce prosily, jenž zvolna přišed k sobě

tak smutně hovořil: „Již dosti velké žaly

nás, dítě, zkrušily, ty ušetři nás, synu!

Já nedávám ti této hrozné strasti vinu,

a nebudu ti překážeť – bůh dost mne trestá

skrz vlastní ruku mou. Snad je to jeho cesta;

a dá-li, postavím ti statek opět z rumu,

jsi dospělý už sám, pak dělej po rozumu.“

Tu všichni s napjetím zas patří k Jarošovi;

ten ale smuten dál, a hlavou vrtě poví:

„Co platno mi už teď: tu vizte její psaní!“

A matce na ňadrech se pustil do vzlykání.

Tu otec psaní vzal a k oknu kročiv blíže,

prstem si ukazuje, četl bez obtíže,

a ženské poslouchaly, často zavzdychaly,

a oko hojnou slzou často se jim kalí.

Když otec dočetl, dí takto odhodlaně:

„Je hodná holka to, a je v tom ruka Páně,

pan učitel ví o ní. Odjel sice někam,

snad pro doktora, však jej každou chvíli čekám,

a holubář-li neví, on mu o ní poví.

Když tomu pán bůh chce, tož pojďme k Podholovi.“

Syn povstal radostně a líbal ruku otci,

i matka s babičkou slz nemohouce zmoci

hlasitě plakaly. Syn s otcem už byl z domu,

když nesouc šalvěje a trochu bylin k tomu

zpět zve je babička: „To dodá jemu síly;

už jděte s bohem, byste dobře pochodili.“

V pastoušce už je líp: Podhola odpovídal

a obklad studený sám na ránu si přidal.

Však oči zamhouřil, když viděl, ode dveří

jak polehounku k němu Vejvodič sám měří,

a tklivě zdraví ho: „Zas byste povstal brzy!

Bůh sám vás pozdrav, zachovej na dlouhá léta.

Moc ztratil jsem, však bez vás ztratil bych půl světa.

Jen to mi starosť dělá, velice mne mrzí,

že sám jste v takové se vydal nebezpečí.

Nu, dá-li brzy pán bůh, až se rány zléčí,

chci se vám odměniť, jak jenom zasloužíte.

Mám syna, na ženění skoro, jako víte,

vy dal jste mi ho zas, a já chci také dceru.

Jen kde ji máte, rcete; pan učitel věru

vám o ní pověděl!“ Tak statkář končil v řeči,

a Jaroš od dveří se blížil pozdálečí,

když holubář, jak ležel, na bok zvolna vstával

a loktem podepřen, tvář jevil ustrnulou,

v půl tváře mračil se a usmíval se půlou,

pak jak by zaháněl je, rukou příkře mával,

a chtěje promluviť dvakráte načal slovo:

„Co povídáte, statkáři?“ A klesl zase

jen zašeptav: „Má dcera není pro Jaroše,

ta není pro statek!“ Tu líce statkářovo

se protáhlo, a Jaroš zalkal v žalném hlase,

když otec promluvil: „Což odneseme koše?“ –

„Jste moudrým, sedláku; což nerozum vás chytá?

Kdy bych vám vypravoval! Znám, kde štěstí lítá!

Měl bohatou jsem též, a podnes mne to mrzí,

zašla mi s tulákem a opustila dítě.

Možná, že litovala – ten jí nechal brzy,

však já jsem zmizel jí a žil jsem tady skrytě.

Možná, že příliš trestal jsem, však běda:

Vždy jsem se toho bál – teď dcera matku hledá.

Vím, co je pro koho, neb trpce jsem se učil

i nepřipustím, aby druh kdys druha mučil.“

V tom sebou škubnul zprudka, také druzí vzhledli,

vůz venku zahrčel, a do dveří již vedli,

pan učitel a Vychna vzlykající Evu.

Ta jedním skokem klesla k lůžku Podholovu,

jenž tvář svou pochmuřenou nutil do úsměvu,

a ruce k němu vzpjavši zavzlykla v tom slovu:

„Já jsem vás opustila, tatínku můj milý!“ –

„Tys viděla ji?“ otec dí, a dcera plačíc:

„Ach tatínku, jdu smutná od ní, od mohyly!“

vyhrkla ze sebe tvář k jeho ruce tlačíc.

Zavzdychal Podhola a líce do peřiny

obrátiv zahučel a už jich neukázal,

až zas pan učitel, co doktor z města vzkázal,

mu začal vyprávěť a hovor začal jiný:

„Zdráv opět budete, děl doktor, jen se snažte

klidně se zachovať a olejem se mažte.

Vždyť musíte zas brzy v pastvu vyháněti,

co by vám řekly ovce? A ty naše děti

hned by se zapomněly modliť Anděl Páně.“

Tak pokašlávaje a mna si obě dlaně,

pan učitel se usmál, vyndal tabatěrku,

a podav kolem sám též nabral mezi štipce,

a šňupnul skrčiv hlavu vypjav brvy vzhůru:

„Nu nenechte již plakať tu svou hodnou dcerku!

Když nepoznala té, která ji na kolíbce

kdys hýčkala – ta čista vzletla do azuru

a s bohem smířena vám odpouštějíc žehná –

nahraďte její dceři, ta ať blaho pozná,

jež prchlo rodičům.“ – Tu ani brvou nehna

se starý zadumal, a líce jeho hrozná

obměkla znenáhla, když Eva plačíc bolně

jej objímala a s ní Jaroš toužil spolně,

a starý Vejvodič mu opět podal ruku:

„Nu, Podholo, jsem také o něco dnes chudší,

zmírněme sobě vzájem strasť a různou muku.“

Tu Podhola vzal hlavu Evy do náručí

a ukázal jí k oknu: „Hle, kdo to tam ťuká?“

A nežli na peřinu sklesla jeho ruka,

zahvizdla Eva tence: hned tu holoubata

i staří holubi se dali do hučení.

Když hvizdla podruhé, již křídla vzduchem šustí

kol otce, dcery, Jaroše, jak chudá chata

by plna byla duší, jež se v ptáky mění

na čarodějky hvizd, než z kouzla je zas pustí.

I posedali všichni holoubkové siví

až na hruď svého pána, jenž jim hlavou kývá

vztyčiv se na posteli a se pousmívá,

i dívce na rámě, jež vyvedla ty divy,

i Jarošovi v klobouk, kam jim zrní hledá

odevšad z kapes, blahý s nimi hovor veda.

„Pohleďte na dušičky! Od maminky letí –

snad ještě v nebi se jí stýská po dítěti,“

děl učitel – „hle, otče, ruka statkářova!“

Dvé potkalo se mužných rukou na ta slova.

Děl ptáček ptáčkovi: „Kam dneska, bratře mladší?

Či na keř zelený, či vzletnem v podoblačí?

Tam pod jablůnku květnou, milenci kde spolu,

a na ně tenké lístky větřík hází dolů;

my po písničce dáme, oni po zrnečku,

a ponesem svým mladým zrnka do zobečků.“

Děl ptáček ptáčkovi a oba šedé peří

po vzduchu rozstřeli, zvlášť každou perutěnku,

a zafrčeli, sedli na tu haluzenku,

kde milá sedá s milým při šípkovém keři.

„Už tady nejsou!“ trávník, lístek, kvítek šeptal.

„On hospodařit šel, jí před bohem se zeptal

a domů si ji odveď na ten bílý statek,

by jizbu zjasnila, by vrčel kolovrátek.“

Už budou tedy svoji! Nový statek bílý

s lesklými okénky, s korouhví na hřebenu,

dnes první přečká hod a rodu vzácnou chvíli,

neb mladý hospodář v něj mladou vede ženu.

Už vozy čekají a koně vyšňoření,

již svatebčané bodří naléhají k spěchu

a nevěstě, jež pláče, pějí pro potěchu,

se smíchem hubujíce, že jí viděť není.

Ta sedí v komoře, ač dávno vystrojena,

ven nechce vyjíti a šaty slzou třísní

i šáteček, neb slyšíc otce, matky jména,

štká, srdce puká při té svatebčanů písni.

A vyvedli ji ven a na vůz posadili,

a Jáchym se již chystal křiknouť na kobyly,

když kolem Podholy se zástup kupil, nutě

jej na vůz usednouť, on pak se tomu bráně

a v kapsách pláště ruce, rozháněl se chutě:

„I já se nepovezu, jeďte jménem Páně!

Mám zdravé nohy, chvála bohu, a dřív pěšky

tam dojdu; je vás dost!“ „I co pak jste tak těžký?“

naň volali a na vůz vsadili jej mocí,

když sama nevěsta též přimlouvala otci.

Již biče práskají, vše hne se za hlomozu,

v tom Bětuna se hrne k nevěstinu vozu,

zadrží oprati, ač Jáchym se jí brání,

a se slzami v očích také spustí přání:

„Dej vám bůh mnoho štěstí a na dlouhá léta!

klas na poli ať zraje, jabloň v sadě zkvétá,

hus aby baniny a hojně kuřat kvočna

i kráva měla telátek, by v stáji skočná

vám byla hříbata, čáp starý za komínem,

by chodil statkář s klidem, selka s plným klínem!“

V tom práskl Jáchym bičem, koně trhli vozem,

a Bětuna div tělem nemrštila o zem!

Již slyšeť nebylo, jak laje mu a hrozí,

neb dávno jsou již ze vrat, dávno ze vsi vozy.

A již jsou na drahách. Tu jízdná cesta rázem

se šíří v rovná lada, po nichž kolej mnohá

se rozjíždí a sem tam v půlkruh plazem

se předstihuje, že by zbloudila v nich noha.

Tu sloup je dřevěný, dvě ruky na příč drže,

jež ukazují cestu. Podál vrby shnilé,

jen pahýly, kde pasák často v pozdní chvíle

zaběhlé tele hledá, prohlížeje strže.

Tudy se chodí do vsi, poutník se tu dívá,

kam půjde na nocleh, kde svítí, když se stmívá.

Ve dne pak kotláři tu často výhně mají,

hus hejna pasou se, neb ovčák sobě hvizdě,

pocestným vypravuje o mnohé zde jízdě,

o níž šla pověsť často dlouho v celém kraji.

A jak by sobě selka jdoucí do kostela

v těch místech na den svatby svojí nevzpomněla!

Tu tedy Eva též se ohledla zpět domů

a v slzách znamenala kupy hustých stromů,

topolů košatých, jež všecky ku východu

jsou šikmo vyrostlé; teď v zeleném jich brodu

zapadli holubi, již oblouk po obloze

proletše bleskotně, níž v kruhu třepotavě

se snášejí. I vzdechla na svatebním voze,

jenž pojednou se octl u divoké vřavě,

neb výskot ozval se a kolesa jen fičí

ze všech stran porůznu – nastává předjíždění,

bez něhož ještě svatby nebylo a není.

Bič práská, výskot hlaholí a koně řičí.

Však tenkrát nepovedlo se; neb než se rozejeli,

před sebou pojednou zas černé hosti měli.

U valném průvodu jim zatahují cestu

a s křikem dotírají přímo na nevěstu,

koním se pletou v jízdu černí jako oni

a natahují ruce; co pak vyžebroní,

hned v ústa dávají, dál zdržujíce vozy,

ba odvažují se až do košatin mnozí.

Tak jako černé vrány, když se na stoh sletí,

neb jako nákaza když padne černé sněti

na zlatou pšenici, jíž celý lán se zdobí,

tak černé plémě padlo mezi svatebčany.

„Co s nimi dělati?“ tak, kde kdo je, se zlobí,

bičem je shánějí, co strachem křičí panny,

by netkl se jich šatů černý ušpiněný,

a na zlé znamení to vykládají ženy.

„To je ten zlosyn, hle,“ děl Jáchym, bičem švihnul,

„co mi dal na památku!“ – Cikán se však vyhnul.

„Aj, aj! Náš starý známý!“ ušklíbnul se drze.

Už každý svatebčan se nad meškáním mrze

tak radil druhu druh: „Když neustoupí, do nich!

Však prorazíme; to by ďábli byli v koních!“

Vše míní zajeti. Však nevěsta je krotí

a úzkostlivě vzhledši k budoucímu choti,

v tom sáhne poplašena družce v uzlík maní,

hrsť plnou koláčů v něm nabere a hodí,

jak zahnať chtěla by to černé zlo, jež za ní

se táhne, po štěstí jí šlapouc, kudy chodí.

I vezme zas a hodí. Jak to uhlídaly,

i druhé ženské koláči se házeť jaly,

koláči bílými s tvarohem, se slívami

i s mákem, hnětynky i bednáře, jichž samy

na korce napekly, by dnes co házeť měly,

koláčků jako kvítí! Lijavec jich celý

se sypal, boží dárek, jako manna v poušti.

Tu hned se černé plémě svatebčanů spouští,

od vozu odskakují, v chumáči se tísní

a pokřik jejich mizí – v svatebčanů písni.

Bič práskne do koní, zpěv, výskot zahlaholí

a svatebčanů průvod rozjíždí se v poli,

kolesa rachotí a vesele se točí,

v nich loukoť honí loukoť v pole rovná, známá,

po kterých hledají své stopy čtyři oči,

a z kterých zní to k nim: „Tu štěstí bude s váma!“