EVA. (I.)

Co platen ráj mi? Ó chci víc, chci víc,

a nevím sama, co mi v duši plá.

Cos’ pálí mne jak čísi výčitka.

Snad ty, ó druhu můj, mi odpovíš?

Ty, jejž kdos vyvolal ze hmoty k snění

dřív nežli mne, ty víš to snad, ó rci!

Zda okoušeli jsme již plodů všech?

Zda květ je tu, jenž nevad v kadeřích,

a jejž ty’s s nimi stejně nelíbal?

Ó milenče, to vše mně málo je!

A vzpomínám, kdys spolu v prvých dnech

v ohně jak hleděli jsme v dálkách planoucí.

Je neznámý kdos hasil dechem svým,

až, barvíce oblohu krvavě,

kdes v dálkách pomalu, slavnostně zmíraly,

a zpěv náš v pozdravu jim vichr od nás nes’.

Ó milenče, to vše mně málo je!

Je ráj náš velký. Stačí bloudit dny,

a konce nedojdem. A všude potkávám

tu davy zvěře jen, jež kolem bloudí též.

Mně zdá se, jako já že stále hledá cos...

A ptáci ve vzduchu tu krouží nade mnou.

Ač vzlétnou vysoko, zas k nám se vracejí,

k svým hnízdům ve větvích, kde mláď je ukryta.

Ach, ti se vracejí, leč já se nevracím!

Ó milenče, jsem nová každý den,

jak slunce z moře nově zrozené,

jak květ, jenž kvete z jitra do noci,

by v jediném dnu vydal vůni svou

i krásu, vše, vše, co v něm duší je!

Ó milenče, to vše mně málo je!

Mne znudil ráj i všecka krása v něm.

Vím, jím jdouc, vždy že přijdu ke dveřím,

jež zavřeny mne děsí tajem svým.

Co za nimi? Mně ráj již malý je!

Ne, milenče můj, ty mne nechápeš!

Ty udiven jen hledíš, ptáš se mne,

zda ústa moje lační? – Ne, ó ne!

Má duše žízniva – kdo podá mně svou číš?

Mé srdce sprahlé je a dusí je tu vše.

Leč člověk nevidí – a bůh je vzdálený!