EVA. (II.)

Hleď, nalezla jsem jej, strom, o němž jsem ti děla,

že květy jeho září jako hvězdy.

Hleď, stromy ostatní se před ním skromně kloní.

Jen jeho větve, mohutné a krásné

až k nebi pnou se.

Ó milenče, objímám kmen i větve,

a listí zlatorudé, vonící a hebké

hladí mé líce.

A je mi, jak mi nikdy nebývalo.

Tajemná rozkoš stoupá mi až k srdci,

jež zachvělo se.

A stromu větve jako tvé kdys paže

mne přivíjejí blíž a blíž a blíže.

A plody voní opojivě. V oči

mne líbá stromu dech, a v hruď mi stoupá míza,

jež proudí stromem.

Ty voláš: „Prchni! Běda!“ – Prchnout? Proč sám

ten jediný strom nesmí dát mi plodů?

Proč rty mé žíznivé jich nemá rosa svlažit?

Že had se plíží kol? – Ó, nebojím se hadů!