EVA. (III.)

Mé rozšířené zřítelnice světlo pijí.

Ó světlo Poznání! Ó Života ty strome!

Mé sametově hebké paže prudce

kmen stromu objaly – a slyším jeho srdce!

Sem hledí slunce zář, jež hasne v oblacích,

a cítím, horkým rtům jak ovoce se blíží!

Proč větve stromu strhly v náruč svou

mé tělo rozkvetlé a zpívající touhou?

Ó strome tajemný, tvou mízu vypíjím,

a vášnivý můj vlas se s listy tvými snoubí.

Jsem první žena! První, která směle

za srdce hlasem jde a hledá světlo.

Mne zahal stínem svým, ó strome Života:

chci vědět vše, chci duši všeho vzíti!

A neptám se, kdo podá mi tu číši,

v níž Tajemství – zda bůh to, nebo Démon!