EVA. (VII.)

Již navždy ztratil’s ráj a klidný sen a štěstí.

Tvá ruka pozvedla se v pýše proti bohu.

A v chvíli, kdy jsi odvrátil své oči

od Světla Pramene, byl’s neodvratně ztracen.

Mé prokletí tvým bude temným stínem.

Ty prací k smrti znaven klesat budeš.

Leč každým dnem zas vzroste tvoje dílo.

Já neviděn ti v cestu pošlu nových

roj myšlenek a plánů, až tvé ruce

se zachvějí a rty tvé hrůzou zblednou.

Ty budeš věčně chtít dál tvořit, výše spěti,

ty budeš chtít se přiblížit mně, hledat

dál budeš cestu k Absolutnu. Marně!

Ty budeš víno pít, leč na dně zbude vždycky

má hořká krůpěj, jež ti změní rozkoš

v nejtrpčí zklamání a bolest. Stavět budeš

mně chrámy z mramoru a v tisícerých formách

ti zjeví se má tvář. Leč znova padneš k zemi

pod biči úzkosti a beznaděje. Bytost,

již hledat budeš, zjeví se ti náhle,

leč ztratí se dřív, než zvíš její jméno.

A věčné Tajemství, jež vždy tě bude lákat,

tvou bude marnou visí, smutným stínem

a nedostižným, šílenstvím i mukou!