EVA. (VIII.)

Ďáblova milenko, jež temnou cestou spěješ

v neznámou zavržených říši, budiž kleta!

Ty s Člověkem vytrpíš každou strast,

ty v chmurné všední dny mu sluncem musíš být,

ty na rtech poneseš svůj stále luzný smích,

a kdybys klesala i hořem – měj svůj smích!

Tvé duše plameny sálající jako věčné ohně

na počest Démonu, nechť zahalují tvou záhadnou bytost.

Nechť jako obětující přicházejí poutníci, jež nezdobí sváteční šat,

nechť opuštěna sedíš na rozcestí, očekávajíc příchodu

Záhadného, sama jsouc Záhada, zrodivší se z pokynu boha a úsměvu Satanova.

A hleděti budeš na oblaky, unášející tvé sny jako podzimní smutné listy,

a zpívati budeš vysoko na horách svůj zářivý hymnus Slunci,

jež zažehne tvé srdce. Ale ani hory ani moře neodpoví,

a nepřijde Démon, aby dotknul se oltářů, jež pro něho jsi vyzdobila

a kde’s mu obětovala. Jen Člověk pokloní se tvé touze.

A duše tvá, záhadná, tázající se hořeti bude neuhasitelnými plameny,

a rty tvé umdlí žízní poutníků, již marně hledali zázračných pramenů!