EVĚ.

Má dcerko malá, na kolébce spící,

můj sonet krade se jen po špičkách

jak malý skřítek k tobě v tichých snách

a „Rosť!“ a „Kveť!“ chce šeptem ti jen říci.

Je pidimuž to, sotva dlaně zvící,

gnom, jemuž opál svítí v noci tmách,

z těch jeden to, již kutí po horách,

pod houbou sedí, tančí při měsíci.

Však tento vyšel ze srdce – své sluje,

kde – tlukot slyš! – sta druhů jeho kuje

kov třpytící se na šperk stále nový.

A nyní jde, svým opálem si svítě –

ó, co v té sluji pro tě zlata, dítě,

on ne-li dnes, ti jednou jistě poví.