EVIN STESK.

Jako na hor sivé hlavy,

na skráně mi sletěl mrak;

juž se nebe nezaleskne,

duše moje stále teskne,

a loď stále dál se plaví,

a mně stále vlhne zrak.

Sama sedím ve přídomku,

kloním hlavu níž a níž,

dumám, čekám, neustále,

že mi jako ptáče malé

s břehu zelenavých chlomků

na okénko přiletíš.

Nepřilétáš, marně volá

stesku píseň o pomoc;

hledím v dálku, hledím k nebi,

hned to mrazí v snivé lebi,

hned div, že to nevzplápolá –

hynu, zhynu! Dobrou noc!