EVOKACE.

Tím smutkem zemdlen, prosáklým nudou

a nezvěstnou melancholií,

omámen hudbou zraněných houslí,

zladěných nejhlouběji,

rozpínám paže své usnulé mdlobou,

schvácené křečí,

tam k tomu slunci, jež umírá tiše

v kalužích krve...

Má duše se podobá tmavému kraji

plnému příšer a visí,

jež volají do noci v jediném proudu

hubení, lační...

Ticho mne kolébá ve svojím lůně,

zpívá mi písničku dávnou,

motýli noční s pávími oky

sedají lehce na moje čelo...

Vy teskné stíny, jež vstáváte z hrobu,

ryšavé ruce zvedáte ke mně,

v stojatém šeru vídám vás často

skloněny nad svojím ložem,

zkalené zraky vzníceny žalem

kladete svoje kostnaté ruce

na moji hlavu a žehnáte mlčky

básníku znavenému.