Evoluce.

Zdrán, poutník zemdlený, vlas lianami spletlý,

jsem vyšel z pralesa... Cár togy dolů visel

a struny varita se zpřetrhány chvěly...

Ó, s bohem, stínů hro a květy pryskyřníků!

Na černé obloze stál velký bílý měsíc.

Má milko tajemná, jaks velebná a krásná!

Loď chrámu Mystiky, kam nepoznán jsem vkročil,

tvým světlem nemocným je celá zatopena!

Ó, milko nádherná! Můj šat je skropen rosou!

Zda smím tě obejmout, když s togy cár mně vlaje?

Ten chlad tě nezleká a nahota mých údů?

Ó, milko tajemná, jaks velebná a krásná!

Tvůj zjev se usmívá a moje srdce pláče –

Nuž, s bohem, stínů hro a květy pryskyřníků!