Evoluce básníka.

Viděl, že cosi velkého v světě se děje,

že cosi velkého v světě se dělo,

byl by rád všechno to ze srdce zpíval –

tu však kdys uslyšel zpívat už jiné hlasy,

soprány bílé i kontrabasy –

i zastesk': Co já bych zpíval?

A zíval.

Tož oděju vyřčené Tajemství do hábitu věčné Krásy,

řek' básník – a známým melodiím dal nový přízvuk

své umdlené touhy.

Pak ale přemýšlel o svoji Duši: Má duše má zpívat

jen Tajemství vnější jasy

po celý život dlouhý?

A zhořkla mu pýcha na všechno, o čem kdys tvořivě sníval.

Teď v dálku se dívá a veliká práznota v duši mu vzrůstá.

Chtěl zpívat – a začal zívat –

Hle, rytmem nádherným kterak mu sklenula v zívání ústa!