EVROPA V LÁZNI

Babizna stará, vrásčitá

(pleť černá, ňadra visutá)

by ráda byla panenkou.

Od hýření a neřestí

poslední vnady pozbyla.

Vzpomíná krásných mladých let,

kdy, zlatý křížek na hrdle,

v panenských bílých šatičkách

do chrámu Páně chodila,

nejsličnější všech světa dcer

svou něhou, vědou, uměním.

Moc milců měla, ctitelů,

každý ji jinak poprznil,

kříž strhli s její čelenky –

teď ošklivou je stařenou.

Zkoušela léků tisíce.

I s doktory i s babami

se radila, a hledala

u filosofů omlady:

Spinoza, Voltaire a Rousseau

a Schopenhauer, Nietzsche, Kant –

a nepřehledná řada jich

s ní zkoušela své umění.

Ni Mojžíš, Buddha, Mahomed

jí osvěžiti nedoved.

Tož vyhledala kartářky

a Sybilly: Madame de Thébes

jí poradila zkusiti

krvavé lázně. (Tak ji kdys

už Napoleon traktoval.)

Sešli se její synové,

koruny šoupli na kuráž,

a matce lázeň chystali:

Mošny vzali všem žebrákům,

koupili za ně mužů květ

(sto milionů mladých těl),

krev do bassinu vpustili,

a Evropa se koupala.

Ó, jak se smála Rebekka

svou kolozubou hubičkou,

když v teplé lázni seděla,

a za záclonou koncert hřměl

drednotů, děl a haubiců,

jsa doprovázen líbezně

varhany pušek strojových!

Když hudba ztichla, Evropa

šla z lázně s tváří růžovou,

pak obmyla se deštěm slz

sirotků, vdov a matiček –

a byla krásná! O sto let

již mladší, prudší, zdatnější

zas k orgiím a neřestem...