EVROPA V NOC NOVOROČNÍ 1939

Hřála je, hýčkala. Teď zlotřilé té luzy

však slyšíc drzý smích,

již tuší neštěstí a do mlh, plna hrůzy,

se dívá houstnoucích.

„Kdo čelit bestiím se odváží?“ si šeptá.

„Snad šašek daremný,

zem zpěvných Ausonů jenž hanobí a deptá?

Či Východ tajemný?

Tam Stojadinović, ta zištná duše podlá,

zde pýchou zhlouplý Beck.

Z Anglie deštníkem chlácholit Běsa hodlá

bláhový staříček.

Proradná Francie jak pominutá jásá

hanbě a zkáze vstříc.

,Míň cti a studu míň!‘ jí cynik Giono hlásá,

,a zbabělosti víc!‘

Lid věrný, jediný, jenž za sebe i za ně

krev dát byl ochoten,

zlí bratři prodali. A vyrvavše mu zbraně,

jej katům dali vplen.

V koho lze doufati?“ zrak teskný ve tmách pátrá

půlnoční hodiny.

„Což vskutku kořistí se stane svět, jenž chátrá,

té lidstva spodiny?“

A matka od prahu dál potácí se k prahu

ležérních dětí svých

a v uděšený sluch jí loupeživých vrahů

doléhá pustý smích.