EVROPA. (ZPĚV ČTVRTÝ.)

Nad mořem svítá. Vlhkým ještě kmitem

kdes hvězda mžiká, bledne, umírá;

poslední zhynula a pod blankytem

kruh oceanu z mlh se probírá.

Již světlo kolem, ranní světlo mladé,

malátná záře, bledě průzračná;

po modru jemném chasa oblačná

jak ve snu hloučky plachými se krade

a mořské ptáče křídel vznáší lem

nad snivé vlny bledým hřebenem

bez pohnutí jak motýl květu snící –

robátko v ňadrech matky dřímající.

V komnatu lodní ranní zář se krade.

O dveří opřen mocnou závoru,

tam Pavel do dlaně skráň horkou klade

a zrakem těká v úzkém prostoru.

S povzdechem hledí, v půvabném jak boji

o dívku záře s mrakem zápolí,

jak zdvihá jitro závoj po závoji

s krásného tílka v jaré svévoli,

z útulků řasných noční šero pudí,

stříbrné květy v půdě sněžné budí

a rubín, safír v různý plápol zžíhá,

jak den se s nocí dále hašteří,

až posléz, vítěz, s rusých kadeří

zářnými prsty lehkou clonu zdvihá

a v zanícení líbá čela běl

krásnější zočiv plen, než doufat směl.

Ba, krásná je ta mladá Nioba,

jež nad raněným otcem tamo kvílí.

Anděla truchlícího podoba

tak nad mohylou sličné témě chýlí.

Bělostný mramor smutná její líc,

jen víček obruba se lehce pýří,

jak ranná chudobka, jež bílé chmýří

s ruměncem lehkým vznáší jaru vstříc,

a slzy bohaté, jež tváří kanou,

jak rosa jitřní v bílé růži planou.

Jak pečlivě tu houni rovná hrubou

pod hlavou otci; hladí šediny

s horkého čela, choré vidiny,

jež blýskají mu z očí, rtoma škubou,

nadarmo zažehnává péčí tklivou,

polibkem vroucím, řečí konejšivou.

O bojích dávných šedá hlava sní,

a časem z houně klopotně se sbírá,

zrak horečný se volně pootvírá

a ze rtů šumí povel bitevní,

duch jeho v posled k boji pořádá

korábů tlupu, ráhna, plachty, lana. –

Naslouchá teskně děva polekaná

a hlavu k otci s žalem ukládá.

V ty chvíle Pavel pevněj’ svírá zbraň

levicí zdravou, přísahu si šeptá,

že ve prach zloba soudruhů jej zdeptá,

než zasáhne tu něžnou rusou skráň,

že dřív té růže běloskvoucí, cudné

na prsou jeho každý lístek zrudne!

Kde pěvec volnosti? Kde rytíř lidu?

Zdaž okamžik mu smazal s paměti

plamenná hesla, těžké oběti,

národů hanbu, porobu a bídu?

Kdy bratří dav se s vrahem v boji mísil,

on dceru jeho políbením vzkřísil

a líbezného rtu i zraku žal

jej nazpět vzhůru na palubu hnal,

by zdvihl tyrana, pochopů hlavu,

by krví zbroceného vyrval z davu,

nedbaje kulí, ruky schromené

by klopotně jej do úkrytu vlekl,

by v péči synovské u něho klekl

a hojil křídlo dravce zlomené.

A teď, kdy nad volnými jitřní nebe

soudruhy svítá, těžkou závoru

on pracně vsouvá mezi ně a sebe,

zbraň k zoufalému svírá odporu,

jsa hotov stavit je těch na veřejích

krůpějí slední krve své i jejich.

Ba, zapomněl svých zásad, hesel, druhů!

Zapomněl světoborných úkolů

a hledí oslněn ve krásnou duhu,

prosvítající mračnem rozkolu.

I chová mrzké přání jeho duch,

by ztepilé ty stěžně, plachet sněmy,

obrovský koráb s bydliteli všemi

roztříštil rázem bouře náhlý ruch,

by hlubinám vše beze stopy svěřil

a chvíli jen se nad hrobem tím čeřil

vln pobouřených kolísavý kruh,

jen těla dvě by prudké vlnobití

na zlomku stožáru, v lan vlhké síti,

dál unášelo z jícnu záhuby

v neznámé výspy bílé obruby,

k nádherným pralesům, jichž rajský sen

sekyry rázem dotud nezrušen,

kde dosud, lidskou nedotýkán rukou,

pel květů stoudným plane purpurem,

kde nezatřepal křídel azurem

pták sněžný doposud nad šípu mukou.

Dál s rozkoší sen tento Pavel spřádá

a bloudí v duchu zelenavým dómem,

jejž nad ním klene tisícerým stromem

směs pralesa, již oko neprobádá,

nad hlavou kývá tisíc vějířů,

v něž jemné listí ozdobně se skládá,

pitvorných opic spouštějí se stáda

s lesního chrámu mocných pilířů.

Jak Adam kráčí v duchu rájem tím

a sladká Eva bloudí, žasne s ním,

bok její milostný se k němu tulí

a s pola vlas jej halí rozplynulý.

Ne hedbáví – srsť jenom hebká, bílá

spanilé tělo měkce obestýlá.

Pryč, cetky stříbra, perel, rubínů,

pryč, marnivé ty pýchy kletý kroji:

nádherněj’ prales kněžku svou si strojí,

kdy ponořena polou ve stínu

v plamenné slunce záři hlavu sloní,

když v čelo její na květ planoucí

jak duhy skvoucí krůpěj kanoucí

diamant živý kmitavě se kloní

a sterých barev oslnivé hry

drobounkým křídlem budí kolibri.

Na břehu sedaje, kde jitřní vánek

vlas jejich zasnoubí, kde k spánku spánek

milostně přilne, což tam zapomene,

že v dálce nebe chladnější se klene

nad spočítanou hrudou těsné země,

v níž mravenčí se hemží lidstva plémě,

o sousto zápasí a lup svůj chrání

v chechtotu, vádě, repotu a lkání!

Procitnul náhle z bláhového snění,

zbraň svírá pevněji a bystří sluch.

Již korábem se denní budí ruch,

řinčení zbraně, hlasy, kroků znění.

Již celá prostora se zlatem šňoří

a v okna kotouči tvář slunce hoří. –

Buď vítán, světla věčný pramene,

jenž bleskotně se na východě zžíháš,

velebnou koulí nad vodu se zdvíháš –

dne radostného oko plamenné!

Zahořel skvostně oceanu lem,

roj vln se zarděl políbením světla,

v nich křídla ptáků purpurově zkvetla –

svět zaplál nebes jasným pohledem.

Brav lehkých mráčků blankytem se pýří,

ryb hemžení se budí v peřeji,

větérkem svěžím plachty běl se šíří

a prsa lidská novou nadějí.

Hle! „Evropa“ svátečním šperkem hoří!

Plá motouz každý jako zlata skvost

v lan přízi ohnivé. Na volném moři

dnes volný koráb letí, pouta prost.

Již není žalářem. Již nespěje

osudnou drahou. Nové koleje

si rýti může smaragdovou rolí,

kam plachtě libo, sladké u svévoli.

Hřímavým jásotem dnes psanců davy

s paluby moře osloněné zdraví.

Hurrá!

Buď zdráva, nebes jasná pochodni!

Zdráv, oceane, volnosti ty brate!

Jsme svobodni,

jak volný pták, jak volný mrak,

jenž zrcadlí se ve tvé vlně svaté!

Vyhnanců jeden hlouček snivým kruhem

obstoupil globus, mapy, bussolu

a v sen se noří, hovoří druh s druhem

o směru plavby, příštím úkolu.

K severu, plachto! K domovu zpět

volá mne žínky slzavý hled, –

milostné čelo, bohatý vlas

v první jak večer zulíbám zas.

Toužebně větérkem se plachta vlní,

návratu blahou předtuchou se plní

a duší mou radostná naděj’ vane,

že znovu rozptýlí mých žalů mrak

tvůj zrak,

tvůj sladký zrak

a slza tvá zas na mé čelo skane.

Plujte si! Mne jenom složte

v pustou výspu moře.

Nevábí mne stará bída,

psota, hlad a hoře.

Ó, rychle, rychle! Dětské hlasy žalné

v můj dolétají sluch přes moře valné.

Než vítr chladný krovem pozahude,

než podzimku se snese listí rudé

a padne sníh,

ať v náruč zdvihnu

slzící hlouček drahých ptáčat svých!

Mně jedno, kam se kotvy vryje zub.

Ať klesnu pod palmu, ať pod košatý dub.

Jen vítr ve větví ať šumí davu

jak voda splavu –

tak, tak,

by klesl zrak,

chci spáti jen a jedno mi, kde složím hlavu.

Poplujme tamo, kam se druhdy lany

Kolumbův pohled nesl upjatý.

Tam v pralese rozbijem’ volné stany

i zastíní nás prapor hvězdnatý.

Ve středu tlupy Gaston v zamyšlení

dumavým okem stíhá dralky chvění.

Blaženým snem se mění jeho tahy

a v duši syté, zpráhlé, zemdlené

údolí svítá tiché, zelené,

lesnatých výší kouřící se svahy,

včel roje zlaté v bílém oblaku

kvetoucích třešní, unylé kde hledy

blouznivý jinoch, leže na znaku,

v míhavý blankyt zdvihal na výzvědy,

na prsou starý zpěvník spočíval

a vánek jarní listy rozvíval,

závějí květů zasypával zpěvy.

I vidí znovu Gaston podobu

mladistvých družek, rusalčí jich zjevy,

prostičkou růží planých ozdobu

kol světlých kadeří, již živůtky

nachově rudé, pod plachetkou bílou

blýskavá očka, tváři roztomilou

i svěží rty jak lesní jahůdky.

I vidí sad, jejž plnil svými hrami,

útulnou jizbu, drahých stříbro hlav,

na kůru stojí opět před notami,

a pod ním peřestý se vlní dav...

Ó, což by přál si, aby lodi běh

moh’ řídit jako plavec jižní báje,

k ostrovu mládí, věčného kde máje

čarovné kvítí smavý věnčí břeh,

jak pod věčnou by tamo zelení

ssál plným douškem z průhledného zdroje

mladosti vláhu v chabá prsa svoje

a s údů střásal trud a zemdlení!