EVROPA. (ZPĚV DRUHÝ.)

Když před tebou se měkce tulí

ku krásné tváři krásná tvář

a zrakem blýská, rtíky špulí –

nesnadno čísti breviář.

Na klíně kniha, vánek listy hraje.

Zrak těkavý jich bloudí přes okraje.

Aj, sluho boží! do rezavých spon

již uzamkni roj žalmů, antifon.

V záhyby přísné marně čelo sbíráš,

nadarmo s oka hříšný sen si stíráš

a v dlaně lysou pohružuješ leb –

již konec žalmů, konec modliteb!

Jak hrdličky se tamo k sobě tulí

dvě dívky v hnízdě zamotaných lan,

a hledí kolem v jasně rozplynulý,

houpavý, zelenavý ocean,

jak vln se stádem laškujícím zmítá,

s blankytným nebem splývá jeho kruh,

a zamodralý v dálce vodní luh

jen racka perutí kdes bíle zkvítá.

Zrak po nebi se toulá bezoblačném

a klesá snivě ve průsvitný brod,

kde z hlubiny se lehkým zdvihá mračnem

hemživých rybek nesčíslný rod

a nazpět v tajemná se noří bezdna –

té vodní noci mlhovina hvězdná.

Již nasytil se dívek čilý zor

vln jednostejné hry, obláčků honu,

nádherných slunce východů i sklonů

a toužebně se vzpírá na obzor.

Jak rozličný jich půvab! Jedna z děv

severní tiché krásy čistý zjev.

Jí z oka blankyt usmívá se slunný

a měkký oblak světlých prstenů

kol tváří vnad, jak bílé kolem luny,

se k okrouhlému sklání ramenu.

Kol tílka hedbáv bělostný se klade,

stříbrných květů na něm lehký dech,

jak říza sněhová kol jedle mladé

v bohatých k zemi splývá záhybech,

a safír tam, tu démant po něm hraje

jak bludné jiskry sněhového kraje.

Toť obraz milostný, jejž u náhradu

bůh poskytl nám synům severu

za cizích květů čaroskvoucí vnadu,

za mocné kouzlo jižních večerů;

toť onen zrak, jak hvězda v jezeru,

jenž v duše krásné tajiny se hloubí,

v němž plachý stud se s ohněm lásky snoubí;

toť kadeř světlá, nad níž jasně hoří

koruna našich nejvzácnějších dum;

toť královna, již na křídlatém oři

vznášíme písní, písní k nebesům!

A jiný půvab po družce se stele.

Horoucí krůpěj krve cizokmenné

tu v kavkazský se přimísila zdroj,

jí v oku žhavěj’ plá, výš ňádra klene

a pletí dvé vyzývá v krásný boj.

Ač vítězí na líci vnadné sníh,

pod černým vlasem z brvy tmavoskvělé

svou nejkrásnější nocí zírá jih,

a tváří červánky i rtíky její

ruměncem planou skvostným orchideí.

Penízků zlatých navlečený řad

havraním vlasem třepetavě blýská

a zlatým deštěm z pod kadeře prýská,

by skryl se v ňadrech, skrýši oblých vnad,

jež přítulně lnou k sobě v muselínu

jak za bouře dvé ptáčků v loubí stínu.

Ztepilé tělo v pestré ozdobě

lehkého roucha vábí, loudí, kyne,

že duch se s těží z objetí mu vine,

do prachu před ním sladké ve mdlobě

s povzdechem klesá vášnivého žáru

k milostných nožek neklidnému páru.

Oj, rcete mi, kdo zdvihne první kámen

na muže modlitby, že brevíř svůj

zavírá náhle, opojen a zmámen,

že jako světců dávnověkých sluj

duch jeho hříšným hemžením se plní

opojných vidin, svůdných obrazů,

jež kol temene lysého se vlní

a nedbají slov přísných, zákazů?

Než dívky netuší, proč temné čelo

tam nad brevířem v dlaň se podepřelo.

Po plachtách, lanoví jich těká zor,

a častěji než jindy, nedočkavý

se na paluby jednom místě staví,

kam někdy psanců vystupuje sbor,

by odměřeným douškem vzduchu, záře

hruď chabou osvěžil a bledé tváře.

Však hustěji než druzí vězeň mladý

tam samoten se noří do ohrady,

tisíckrát křížem těsný prostor měří

a hledí stále v dálku mořských niv

truchlivým okem, temnou pod kadeří,

schromenou ruku v šátek zavěsiv.

Smí delšími okřívat výlety,

než chasa druhů, s níž se nerad mísí.

Je sláb a raněn, z choroby se křísí –

a skráň mu zdobí vavřín poety.

Ó žel, proč zbloudil?! Proč že zlaté struny

neladil k poctě děv a rytířů,

vesnických zvonů, tiché v borech luny

neb milkujících v nivě pastýřů?

Proč neopěval bitev hluk a stony,

děj otčiny, vděk jarních večerů,

báj lidu, Baucidy a Filemony –

klassickým veršem v lepém rozměru?!

Proč zlatou pohrd’ ořízkou a zdobou,

proč chválou katedry a dívčí kobou?!

Proč života jen bídu, hanbu, muku

na Parnas zneuctěný divě vlek’,

a v harmonii mísil božských zvuků

odporný lůzy polonahé skřek

a rudých praporů se věnčil třísní?!

Teď ruka poklesla a konec písní. –

Teď za večera na palubě stává

a hledí zamyšlen, jak v topasy

a rubíny si slunko lože stlává; –

též jeho zašel den – leč bez krásy!

Kde mešká dnes? Již nad vodou se spřádá

stín večera. Kde dlí? duch dívčí hádá.

Jak dlouhé dny! Jak život lodi nudný!

Jen voda, mrak a koráb v dálce bludný.

Co činit? Pohlížeti ve hru par,

neb za kormidlem v kypný, sněžný var?

Házeti drobty v rybek lesklý roj,

šachových figur baviti se skoky,

neb chytat hopkující řádky, sloky? –

Již do dna zábav vyčerpán je zdroj.

Poslední hříčkou nevinné té řady

je vlasti vyvrženec, pěvec mladý.

Procházky jeho v těsném prostoru,

pohledy jeho truchlé v dálku moře,

dny jeho minulé a příští hoře –

jsou předmětem jich tajných hovorů,

a mnohý pohled přes ohradu pílí.

Zda psanec vnímá je? jim rozumí-li?

Dnes dlouho v lodi hlubinách se tají.

V lanovém hnízdě dívky šepotají.

Jak žalostné as tráví hodiny

tam dole mezi odsouzenců davy,

uprostřed směsi divoké a vřavy!

Ba, příšerné je členem rodiny.

Zda slyšela’s, co při večerním čaji

tvůj otec s knězem sobě povídají?

Že zuřivá ta chasa sloupů les

kácela zdobný, hrdými jenž čely

velebné stavby, vlasti chloubu nes’,

že propukala ve vandalský ples,

když krovy kořící, jež věky zřely,

soch bílým deštěm v pádu zapršely.

Že kněží sbor ve smrti vlekla muku,

v mír svatyň vedla tanec zhýralý,

že znesvětila dechem mrzkých zvuků

posvátných varhan cudné píšťaly,

že s madon čela vínek rvala zlatý

a karnevalu ovila je šaty...

Ó rci, jak zabloudil ten pěvec mladý,

duch krásou nadšený, v divochů řady?!

Teď pyká s nimi za nesčetné viny.

Krov otců ztratil, háje domoviny,

přátelství, lásku, všechnu žití těchu,

a skloní hlavu k poslednímu vzdechu

pod krutým žárem cizí oblohy

za mříží nelítostnou. Ubohý!

Však na palubu vynořil se právě.

Povstaly dívky, plaše, ostýchavě

zpět pohledly. Než kněze skráň

se dosud chýlí v nepohnutou dlaň,

a prstů skulinou hled jeho žhavý

jen u nožky se hravé chvilkou staví.

Však jeho duch jak lian jižních plémě

kol tílka dívčího se bujně pne,

lehkými pouty po havraní témě

objímá vilně vnady líbezné,

a s temene se k nožkám vine zpět

myšlének žhavý purpurový květ.

Rve pestrý šat i závoje i spony

a vidí ňader vlny, těla sníh,

a vidí bez obláčku, beze clony

lahodný soubor vděků rozkošných;

zří nahou nožku, jak se pod ní vlní

již nedočkavě křišťálový brod,

a stínem krásy čarovné se plní

průzračná vlna safírových vod,

po růži plovoucí sníh ručky měří,

zrak smavý blýská svislou pod kadeří.

V tom z podlubí se ozval zvonku hlas.

Rak mořský volá v kardinálském hávu,

mok révy kapské, oranž, ananas.

Kněz brevíř schvátil, povstal, vypjal hlavu

a zašeptal( „Apage, Satanas!“

V dol k večeři se bere vážně, zdlouha...

Pryč, světa přelude! vše marnost pouhá.

Na lodi pusto. U děla jen strážná

obchází postava, kdes v koutku jen

vojínů, plavců ruka nerozvážná

křepčící kostky vrhá na buben.

Večerní růže v plachtoví již zvadly.

V šepotu dívky stojí u zábradlí,

jež od psance je dělí. V oblacích

zrak jeho bloudí. Obrátil se maně

a pohlíží k nim truchle, zadumaně.

Umlkly dívky, stojí v rozpacích.

Gonzaga vzhledla tmavou pod kadeří;

rtem pohnula. Smí mluvit s ním?

Aj, nikdo na blízku; již vzduch se šeří

a plachty v něm se vlní jako dým.

I zašeptala rychle: „Pověz, pane,

čím pomoci ti můžem’? Vše se stane,

co v moci naší slabé. Šachy sem

neb romány ti tajně přinesem’ – “

Ó díky! Ničeho mi třeba není.

Chceš přísných, krutých řádů ulevení?

Tam stojí dcera lodi velitele.

Velmocná přímluva. Jen žádej směle!

Nuž volím jedno jen. Té růže sníh,

jenž ve světlých jí září kadeřích.

Toužebným okem zahleděl se na ni,

jak v rozpacích tu stála, chýlíc k dlani

hlavinku krásnou v libém polosvitu

ve zlatě kadeří a perel kmitu.

Angela váhá chvíli, hledí kol –

květ náhle vyrvala ze skrýše jasné,

střelhbitě na rty přitiskla jej krásné

a podavši jej vězni prchla v dol.

Po nebi širokém, nad mořem dalným

prokvetla obloha hvězd rojem valným,

i leskly se tak divně hvězdičky ty malé

a mezi nimi hořel v kráse neskonalé

jižní kříž.