EVROPA. (ZPĚV PÁTÝ.)

Ruch bujný na palubě. V čela zpráhlá

jak víno mladé stoupá volnost náhlá,

z omladlých duchů na povrch se klove

záměrů nesčíslných jaro nové.

Dav psanců s volností se snoubí mladou,

opojen všecek okamžiku vnadou,

a zapomíná rázem v loktech jejích,

že neznámých se toulá na peřejích

kdes pod rovníkem, že ta vlna směrná

nesčetné pikle kuje lícoměrná:

závojem řásným potměšile halí

špičáky ostré podmořského skalí,

že s větérkem, jenž lehce plachty zdouvá,

snad o plen bouře zítřejší se smlouvá.

S výskotem psanci v zrádné hledí toky

kypící sněhem pod korábu boky,

zářivé oči upírají v dáli

a nedbají, že bouře tam se rodí,

že břehů pustých číhají tam skály

a hejna kříží nepřátelských lodí.

Jen stěží Roland vířivou tu chasu

upoutal mocí hromového hlasu:

Oj vzhůru! Práce krvavá nás čeká.

Dobijme houf, jejž do vazby jste jali,

proč do pola jen čin jste vykonali?

Či duch váš obměklý se krve leká?

Či soustrasť k oněm sklonila vám ruku,

již v dálných žalářů vás vlekli muku?

Nic o krvi! Již dost jí teklo v boji –

vražděním neposkvrňme ruky svojí.

Zde vstoupit máme ve šlépěje davů,

jež na praporech tmavých nosily

Kristovu světlou, smíruplnou hlavu?

ji krve deštěm znovu rosily?

U vínek mladému-liž dáme dílu

surové vášně, hrubou moc a sílu?

Ó, jiný obraz na mysli mi tane:

zřím budoucnosti kraje požehnané,

kde pod oblaky květných haluzí

bohatých klasů zlaté moře chrustí,

kde lidé mírní, lepí, smavoústí

kořáním bloudí, štěstí soudruzi.

Jich oči jasné bez závisti, vzdechu

v přírody hledí krásný, štědrý sad,

vždyť všechněm zraje, květe pro potěchu

a všechněm skýtá vůně své i chlad,

tu nikdo nevolá: To moje, moje!

tu nezří chudých závistníků roje

v růžovou zdálí boháčovu skrýš,

tu žádná ostny neježí se mříž,

před nížto děcko slzy hladu lije

a za níž jablko ve trávě hnije.

Tu všichni svorně o všechno se dělí,

jen láska plní tu, co láska velí.

Zákonů není. Na pranýři tkví

jen jeden mrzký zločin: soběctví.

Žaláře zpustly. Soudce talár tmavý

odložil s boků, přísné s čela vrásky

i kloní v srdce pohled shovívavý,

neláme hůl, výčitky šepce lásky.

A když se nad tím krajem z večera

zatřpytí noci hvězdná nádhera,

když tucha divná do srdcí se vplíží

a duch se s tajnou nesmírností sblíží,

tu budoucích těch lidí skupení

přitulí k sobě unavené hlavy

a v hovor splynou družný, šepotavý

jak háje dumavého lupení,

vypoví sobě, co jim vane duší,

co za hvězdnatým závojem tím tuší,

sny o věčnosti, žití básni jiné –

svým každý slovem, jak mu na rty vzplyne.

V tu dobu těsnej hruď ke hrudi přilne

a na rtech spočinou rty družby sdílné,

ba samo zvíře, láskou zkrocené,

přitulí družněj’ k lidskému se boku,

bez plaché bázně ve dřímavém oku

v klín děcku složí růžky zlacené.

I ono dechem lásky okřeje,

sen splní se, jejž Hindu šeptal snící,

že všeho světa živok různolící

na božských ňadrech láska zahřeje.

Zdaž lid ten budoucí, až rezavý

meč pluhu jeho pochod zastaví,

poblednuv hrůzou, nepovzdechne sobě:

Tím vraždili se lidé v dávné době?!

Oj, snílku bláhový! Jak libě znějí

tvé selanky o příštím lidstva ději!

Leč této hudby stébel krátkodechých

společnost otrlá se nelekne;

ba, chceš-li, brachu, v sametový přepych

tvé mravokárné zpěvy oblekne,

příjemně pošimrá se jejich ostny,

s úsměvem pročte zápal jejich sprostný

a k dlouhému je vřadí posléz voji

prokletí, vzdechů v zlatém stejnokroji.

Ó věř mi, jenom plamenem a kovem

svět obrátíš – ne myšlenkou a slovem.

Hleď, víra! Okaž člověka, jenž věří –

co blesků prošlehlo tou ducha šeří!

Přec ve věčnosti závoj velebný

pop dále tká své bájky šalebný,

z každého cípu tkaniny té svaté

v klín žádostivý mléko dojí zlaté,

nech frčí satiry kol kolem šípy,

nepustí z rukou kouzelné ty cípy.

Dál bude hlupec proto týčit hlavu

ve směšném pohrdání z lidstva davu,

že zdědil v prádle heraldické růže,

že lépe jí a lepší nosí šat,

že místo práce zívat, hýřit může,

ve vlastních lesích kance, lišky štvát

a najde hlupce, kteří jeho znaku

ponesou slávu na lokajském fraku

a klaněti se budou vůkol síní

do taktu s pagódami jeho skříní.

Ni málo nezachví se písní tvojí

železný společnosti řád i lad,

v němž hovět můž’ si každý u pokoji

a jako skřeček plniti svůj sklad,

děkovat bohu, že má plné měchy

a nestarat se o svých bratří vzdechy.

Vždyť dobře ví to stará společnost,

že lží je víra její, právo, cnost,

i na rtu jejím Kristův zákon svatý,

že lží je celá od hlavy až v paty,

však její žezlo pravda nezlomí:

tu nevěstku jen smělec ohromí,

jenž rukavici železnou jí hodí –

jen rudým křtem se znovu lidstvo zrodí!

Nuž, buď si hrdinou, kde boj se nítí,

v hruď bezbrannou však nechtěj ocel rýti.

Meč brousil na nás, jím ať katan zhyne!

Ký užitek nám z jejich zhouby kyne?

Zavřeme svědků, žalobníků ústa.

A za ně promluví loď tato pustá.

Pojednou možné zbavíme se zrady.

A v moři neznámém pomoci, rady.

Nač o chudou se s nimi dělit spíži?

Než zhrotí je, s mou tvá se ocel skříží!

Hej, vari! Stranou! Sudů král se zjeví.

Buď zdráv nám, vítej, božský duchu révy!

Již konec nudné poradě a vádě!

Den tento vína podroben buď vládě!

Však prve nepřátel se krví zbrodí.

Ne, ne! Jen sudu krev se dnes nám hodí!

Vzduch bouří páchne – Ať si bóra hude,

pak loď i moře s námi tančit bude!

Vystoupil Roland ze soudruhů tlumu,

však pod čelem, zlou hýčkajícím dumu,

zrak jeho bleskem divokým se vzňal

a tento pohled na Gastona slal.

Dávného poznal soka, protichůdce,

s nímž v nejedné se druhdy měřil půtce,

potřásl hlavou, zaťal bílé zuby,

v myšlenkách temných sešel v mezilubí.

Též Gaston vyšel z hýřícího kruhu

a za ním hlouček stejnoduchých druhů;

upřeli v dálku vodní teskný zrak,

kde zavilo se slunce v temný mrak,

a ruče v práci nezvyklou se dali,

stáčejí lana, plachty vinou, balí,

po stěžních, ráhnech nejeden se souká

a hledí v moře rozkypělý var,

kol přízí lanovou dech bouře houká

a plachty v příšerný se choulí tvar.

Tak chystají se k boji s mořským lánem:

Gastona mlčky volí kapitánem.

Než kolem stožáru dav pozůstalý

na bouři nedbá, jíž se obzor kalí.

Dav rozstoupil se. A hle! středem tlumu

divoký průvod letí v ryku, šumu.

Obličej v předu odulý a rudý

nad staré skotské uklání se dudy

a pod páží, jež kvičící měch stiská,

červeným okem z bílé čupřiny

bradatý kozel rozpustile blýská

jak Faun ve stopách nahé dívčiny.

Dvé psanců za ním v lodní píšťaly

s posuňkem vilným pronikavě píská,

rachotí bubny, chřestí cimbály,

směsice víří tisícerých zvuků –

v šíleném tanci ruka jímá ruku,

co zatím druzí mohutnými svaly

sud ověnčený na palubu valí.

A na něm jízdmo, s loutnou v náručí

jun holobradý, vína žárem zňatý

sem tam se kolébá, nejisté paty

zarývá do železných obručí,

pod věncem flóry rozedrané, zvadlé

uklání čela vrásky, líce vpadlé

a časem pracně tento kmet i jun

vztyčuje hlavu, s čela třese vlasy,

půl oka z vlhké probleskuje řasy,

prst suchý deptá v loutnu beze strun,

vrásčitým čelem luzná duma vlaje,

satyra úsměv na rtu zvadlém hraje.

Podivná kořisť za sudem se jeví:

Kněz, připoutaný k bokům slíčné děvy.

S výskotem tlupa nestejný ten pár

palubou vleče, váže na stožár.

Kněz zasmušile lysou chýlí hlavu

a pohled časem důtky, soustrasti

z pod brvy metá do hlučného davu,

neb mlčky vzírá k nebes oblasti.

Gonzaga vedle na mohutném pni

jak luzně krásná mrtvola tu visí;

stín hluboký jí v libé padá rysy,

na víčka mír se klade záhrobní.

Ve směsi pusté rozedraný šat

objímá tílko pestrém u neladu,

na hrudi cudné mrzkou páše zradu,

nevěrný strážce sněhobílých vnad,

že do pola jen svislé mračno vlasů

můž’ utajiti zrazenou tu krásu.

Však líbezná ta nahost v líci její

nebudí studu barvy čarovné.

Či zvadly přes noc květy orchidejí

a zhasly očí blesky laškovné?

Ba zdá se, smyslové že bledé děvy

již nevnímají divé kolem zjevy,

když časem krásné oči pootvírá,

že noc jen tmavá, bezlunná z nich zírá.

Necítí drzých očí pohled chtivý

na ňadrech svých, nevnímá drsný hlas:

„Neboj se, hrdličko, že někdo z nás

vlas jeden tmavý, hedbávný ti zkřiví.

Hleď, minuli jsme rovník; na oslavu

šprým ustrojíme po lodníků mravu.

Chtěj, nechtěj, slavnou chystáme ti svatbu

a za ženicha pop ti bude dán,

byť proto papež uvalil nás v klatbu. –

Buď posvátný již obřad vykonán!“

Ze smějící se tlupy vyšel v před

pitvorný stařec s usmívavou lící –

s posuňkem vážným ruku žehnající

k obřadu nyní žertovnému zved’,

kol holé lbi se sporý bělá sníh,

na dlani leží brevíř rozedraný,

v němž vítr míchá vyšeptalé blány,

hlas chraptivý z úst chřestí uvadlých:

Co Řehoř rozloučil, žert lehký snoubí

ve jménu krále, kterýž mocnou berlí

k obloze sahá, na dno vod se hloubí

a květy na zem sype, v moře perly.

Ve jménu moci, kteráž posílá

po hmyzu zlatokřídlém, vánku chvění

jinošských květů sladká políbení

ve květných panen ňádra rozvilá,

jež duhou strojí v čarokrásný lesk

ryb šupinaté boky v dobu lásky

a v noci jarní slavičími hlásky

krajinu v rozkoš potápí a stesk,

jež krále hvozdů hlavu nádhernou,

pod listím hravým, v drobných stínů dešti,

po lani touhou kloní bezměrnou

a vášní vzpírá, žárlivostí třeští,

že v hloubi lesa soka vyhledává,

a parohy s ním v žasném boji stkává,

ve jménu moci, která dívčí hruď

svým dechem zdouvá v nejkrásnější vlny –

jíž na počest ten pohár vznáším plný,

s Adamem, Evo, zasnoubena buď!

Buď veleben pud tento bujarý,

jímž sladké žití mysterium proudí,

jenž písně nesmrtné z úst pěvců loudí,

z mramoru tesá božské útvary,

i pod madon se svatou vkrádá řasu

a plá – Ho ho! Můj brevíř letí k ďasu!

Ty tam jsou dudy! Ajhle, sud se plaší!

Štíhlého jezdce na palubu metá.

Burácí orkán! – Lan se chopte, braši!

Můj plášť! Pomozte, hoši! – Po všem veta!

Gonzaga chví se, náruč rozestírá,

zbuzena bouře hlukem třeskutým;

pod vlasem černým, mocně vzedmutým

jiskřivým okem kol do kola zírá,

jak šerem podivným se všechno halí,

jak mořský obzor, vyvstav pojednou

v obrovskou vlnu, hroznou, nezbednou,

vzrůstaje letem, na koráb se valí,

jak burácí již nestvůry té dech

v tančících rahnech, příčlích, provazech

a výskající davy rozmetá;

ten přes okraj se lodi v bezdno řítí,

ten v provazů se chaos zapletá,

jak pavouk temný na vlající niti

na lanu visí ten, placht na obrubě,

do vnitra lodi ostatek se svez’ –

jen dívka ztepilá a bledý kněz

tu pod stožárem zbyli na palubě.