EVROPA. (ZPĚV PRVNÍ.)

Již kotva nad vodou. Hurrá! Jen zvykem

kdes v lanech zaznělo a ztichlo mžikem.

Bez hlasu, kradmo v oceán se hrouží

mohutná loď. Jak roucha přízraků

pohybem vlastním, šíří se a dlouží

dav plachet, vzhůru po stěžních se plouží

a míchá se jak spousta oblaků.

Na přízi lanové v tajemném ruchu

motouzy křepčí – – Zdaž to koráb duchů?

Či z plachet „Evropy“ dnes vane mor?

Kde šátky vlající, kde hlučné davy,

kde tisíceré „s bohem! zdar a zdraví!“,

kde člunů kolébavých pestrý sbor,

jež druhdy kolem ní rej vedly skočný,

jak hejno kuřátek kol statné kvočny?

Ach, nese mor, mor děsný ve své hrudi

tajemná loď. Ne zhoubu lidských těl,

leč nákazu, jež duchů říši trudí,

dav bídných druhů, vlasti vyvrhel.

Sto čel v ní klesá beznadějnou mukou,

jak hlavy vln, jež o žebra jí tlukou.

Ó duchu člověctva, kdy dojdeš míru?

Kdy svěsíš křídla v blahém pokoji?

Kdy nohu vzneseš z krouživého víru,

bys odpočinul stálém po boji?

Pohledni nazpět ve hlubinu věků,

vychladlou sopku žhavých zápasů:

co’s děl tu vlastních v divném rozbil vzteku,

svých dítek shltal v hrozném pospasu.

Do čela sfing jsi tajemství svá zavil

a kladivem pak hádanky se zbavil.

Vykouzlil’s Olymp usmívavých bohů,

ověnčil révou štíhlých sloupů vděk,

eólským zvukem okřídlil jsi nohu

k božskému tanci v roji charitek.

Rci, duchu neklidný, kde bozi smaví?

Kde sloupy ztepilé? charitek davy?

Barbarskou nohou, v záři plamenné

jsi drtil sloky básně kamenné

a snil jsi novou. Snil’s o záři trojí

v jediném věčném snoubící se znoji,

snil’s o serafů krásné bouři sněžné,

o světlé panně, vznešené i něžné,

s robátkem v loktech, s hadem pod nohou.

Kříž ještě neoschl, jejž na Golgatě

jsi pod hněvivou vztýčil oblohou,

a již s tím křížem na železném šatě

jsi v Golgatu své rány dovlekl,

bys po boji tam spasen poklekl.

Rci, duchu vrtkavý, kde svatý zápal,

jenž pro květ Jordanu se meče chápal,

jenž na velebném krovu mocných týnů

pilířů prales umně vytesal,

a ve špičatých oken pestrém stínu,

ve vonném dýmu k zemi poklesal

a z prachu vzhlížel, drsnou oděn žíní,

k hostii sněžné ve stříbrném jíní?

Kde pošmourných je mysterií vděk,

co s kříže květy krvavými pršel?

Kde blesk je tajemný, jenž celý věk

s čelenky zlaté drahokamem sršel?

Kde bohatýrská zbraň, kde pyšné hrady,

kde pestrá klání, bludných pěvců žal,

kde pergamény, v něž jsi krví psal

své přísné, temné, nedůtklivé řády?

Aj, dotknutím svých prstů zvetšelé

jsi blány změnil v hrstku popele.

S úsměvem zřel’s, jak naposled se blyští

věčného světla mroucí plápoly

v soumraku ssutin; nad gótickou tříští

svět nový stavěl’s, nové idoly.

Teď stojíš na troskách a snivé čelo

podpírá dlaň. Co křídlem pozachvělo

jak bouře dech? Co svitem řasy plní?

Co škubá brvami, čím ret se vlní?

Či nové zámysly tvým čelem víří

a k novým letům peruť tvá se šíří,

rýt mečem nový v zeměkouli plán?

Jsi opravdu, jak zde ten oceán,

tvořící bez oddechu, trosek plný

a stále vlastní hltající vlny,

ničící věčně každou stvůru svoji

u věčném šumu, věčném nepokoji?!

Ba, lidstva hloub se chmurou kalí novou.

Již nových myšlének tam hmotní svět

a tisícerou jehlou krystalovou

chaosu hledá rodícího střed.

A jako bublina těch kvasů rmutná

vyvřela nad hladinu chasa smutná,

již nese koráb dálných do končin.

Ji v době osudné, pod mečem vrahů,

nestvůru divnou, měnících se tahů,

porodil města obrovského klín.

Dech utajilo lidstvo, vidouc náhle,

an divý dav, jak deštěm vyvstalý

hub jedovatých zástup z půdy zpráhlé,

pod rudou čapkou, bledý, schátralý,

s hlubokým okem zimničného žáru

rozbalil prapor krvorudých cárů

a hesla divá do nich blátem psal,

jež svět si dosud šeptat netroufal.

Však chvíli jenom společnosti hled

ten požár děsil. Sám pak sebe zdávil,

svým vlastním rmutným plápolem se ztrávil

a zůstavil jen černých ssutin sled.

A mstící společnost, když mezi rumy

blouznivých škůdců povalila tlumy,

pod kadeř pustou, nad těkavý zrak

jim hnusu, pohrdání vtiskla znak.

Vlasť vymítla je za niv svojich lemy,

tam jícen lodi pohltil je němý,

by vyplinul je na daleké břehy

k žalnému skonu pod vrátníků žehy.

Okénkem lodi, jehož těsný kruh

zastírá časem pěny mořské pruh,

přes vodu kolísavou psanců hledy

k evropským břehům letí naposledy.

I zdá se, jak by k doplnění trestu

ukrutná vlasť, jež v dál je vyhání,

jim tiskla v ňádra na dalekou cestu

svůj krásný obraz v čarném usmání

a posléz vila závoj nad kadeře,

by shlédli vše, co na věky jim béře.

Zaplála náhle tlupa břežních hor

večerní krásou. Purpurem a zlatem

ovila krajina své kypré vnady:

v přístavu plachet různotvárný sbor,

ruch města za ním, bujné vinohrady,

malebné hory, kouřící se vísky,

bohatých parků lehké vodotrysky,

i racků perutě v povětří zňatém

i plachtu člunu, mihnuvší se kol, –

vše zaníceno v nach a ve plápol.

Tak děva krutá, s bohem davši chladné,

nám ještě jednou nelítostným rtem

svůj úsměv nejsvůdnější v líci vnadné

pod zlatotkaným jeví závojem.

Přes vodu kolísavou psanců hled

vlasť prchající stíhá naposled.

Má žena mladá v tichý ten čas

rozplétá snivě bohatý vlas,

z křišťálu hloubi zírá jí vstříc

slzavým okem truchlivá líc.

Ženuško drahá, neboj se jen:

svět neopouští půvabných žen;

sladké máš oči, bohatý vlas

a na rty úsměv přiletí zas.

Zpomeneš časem na dálný kraj,

na jižní hvězdy, palmový háj,

stín věže v moři, rezavou mříž –

přeptáš se časem: Mrtev-li již?

Nadarmo vlny mezi nás se valí,

tvůj obraz milostný mi nezakalí,

tvou sladkou podobu, tvé čelo jasné

unáším s sebou ve vyhnanství mrak,

tvůj zrak,

tvůj sladký zrak

mi v duši nikdy, nikdy neuhasne.

Pod plachty okrajem, na štítu lodě,

na hvězdné hladině, v kypícím brodě

i z vlny příšerné, jež hlavu sklennou

pod bičem bouře vzepne do oblak,

tvůj zrak,

tvůj sladký zrak

mi zářit bude krásou neproměnnou.

Nech časem vínek v modlitbách tvých zvadne,

sen lásky vyvane a srdce schladne,

nech duše tvá mých lící pozabude

i jméno klesne v nepaměti mrak,

tvůj zrak,

tvůj sladký zrak

mne věrně dálkou provázeti bude.

Až psanec utýrané čelo skloní,

zpěv pohřební mu okov pozazvoní,

až vynesou jej na rohožce zdrané

palmových listů stinný pod oblak,

tvůj zrak,

tvůj sladký zrak

kouzelným květem na mém hrobě vzplane.

S bohem, vlasti! Na prahu jsi

nahé zdvihla dítě,

od té doby na sobě jsem

zdravé neměl nitě.

V jesle jsi mi stala v zimě,

v sedmikrásy z jara,

chléb mi drobila jak vrabci –

lakotnice stará!

Na konec jsi uchystala

pytel pro mne režný;

kazajku’s teď z něho střihla –

díky za dar něžný!

Ach, pusté hnízdo, kdo tě chránit bude,

až podzimku se snese listí rudé,

až ledovýma rtoma mráz tě zlíbá

a vítr bouřlivý tě rozkolíbá,

až padne sníh:

ach, kdo se ujme,

ach, kdo se ujme drahých ptáčat mých?!

Jen pro ně žil jsem, lopotil se, trudil,

do noci bdíval, s dennicí se budil,

jen žhavé jejich slze, hladu muky

mně palaš vtiskly do mozolné ruky

a smolný vích.

Ach, kdo se ujme,

ach, kdo se ujme drahých ptáčat mých?!

Spoutána ruka, z nížto zobávali,

dál moře bezcitné své vlny valí.

Nadarmo ptám se, kdo je živit bude,

až podzimku se snese listí rudé,

až padne sníh.

Ach, kdo se ujme,

ach, kdo se ujme drahých ptáčat mých?!

Ha, ha! Jak zdlouhavá ta píseň vod,

jak chůvy písnička – mně vhod! mně vhod! –

o zámku kouzelném, o zlatorouném bravu,

o ctnosti, mravu –

tak, tak,

již klesá zrak,

chci spáti jen a jedno mi, kde složím hlavu.

O zlatě prohraném, o lásce děv,

o žití zmařeném – oj krásný zpěv! –

Jen zapleť ještě v ospalou tu vřavu

mi pravdu, slávu –

tak, tak,

již klesá zrak,

chci spáti jen a jedno mi, kde složím hlavu.

Buď kleta, země kejklířů a troupů!

Šum dále vírem, plese zhýralý!

Již slepý Simson tvých se chápe sloupů

a na věky tvou slávu rozvalí.

Teď’s prosta, společnosti, hlízy klaté

a klidně položíš, až zhasne den,

bezpečnou hlavu do podušky zlaté –

však bude kratičký tvůj hříšný sen.

Nás vyhnala jsi. Ale na tvém prahu

náš mstitel zůstal v dítka podobě

s hasnoucím okem, sestaralých tahů,

se zmijí hladu v choré útrobě.

Tvůj hedbáv zůstal, zůstaly tvé hadry,

tvých perel tisíce a slzí víc,

milostné básně za cudnými ňadry,

i hanby prodajné uvadlá líc.

Zmíravá slova o nadhvězdných luzích

a v tučné ruce nabobtnalý měch,

strom vánoční a jeho ve haluzích

umrzlých dítek nesčíslný vzdech.

Tvých řádů vyšeptalých vetché spony,

v nichž pavouk sobectví má volnou skrýš,

v nichž tlumíš chladně milionů stony,

jež svatými se zváti nestydíš.

Však vyletí dav utlumených duchů

a s římsy klesne Themis přežilá,

pak hlavu skloníš v novém světa ruchu

a vydáš lup, jejž’s věky střežila.

Byl krasší Hellén, v kobercích když měkkých

helotských slzí píval šumnou číš,

byl statnější pán rabů středověkých –

a skončila se navždy obou říš.

Krásnější víra, než tvé básně hvězdné,

světější právo než tvých soudců ret,

platnější než tvé mudrlantství bezdné

je sbratřeného lidstva šťastný svět.

Ne svatost měšce, ale bratr sytý,

ne svatá mez, než kolkol šťastná zem,

proud lásky svorné světem porozlitý

je vítězným nás evangeliem.

Nás darmo hroužíš do vln nedohledných,

kolesa budoucnosti stavíš běh:

vítězně vrátí se duch psanců bědných,

jichž těla vyplila jsi v dalný břeh!

Tak mnohým zvukem, divokým i tklivým,

ret vyhnanců se pod palubou chvěl.

A na ní klidně pod stožárem sivým

dlel šedobradý lodi velitel,

kněz lodní jako stín po jeho boku

v taláru řásném, s jarou září v oku.

Ach vizte! Poutníků ty čluny družné!

Jich plachty vlající obláčky růžné,

jak s ametysty zlatohlav se skví

korouhve, kříže; mráčky nachovými

vznášejí k nebi kaditelnic dýmy

modliteb zbožných vonná poselství.

Jak různý zjev! Pod nohou naší v hloubi

roj duchů sporem neskonalým vře,

zde s červánkem se zbožný zápal snoubí

a sladkou písní nad vodami mře.

A v zem jak rosa gethsemanská kane

klid večerní. Břeh rajskou krásou plane.

Mně večer na moři nejsladší druh:

když západ nad vodou své barvy míchá,

větérek plachtou duje, vlna šplíchá,

kol moře volné, věčnosti co kruh.

Však nejkrásnější večer, pane drahý,

jste sám si uchystal. Váš pozdní věk

doznívá jako hlahol zvonů blahý

v údolí tichém šťastných zpomínek.

Ať krov je zasněžen, ať z luhů světa

již ledové jen kvítí v okně zkvétá,

vy v teplé jizbě, při večera sklonu

mohutné knihy svého života

pokojnou rukou otvíráte sponu –

tam každý list vám těchu šepotá.

A klidně zavřete ji k hlasu Páně:

vždyť bůh a vlast na každé její bláně.

Po boku vašem anděl chví se bílý,

odvívá s čela každý mrak a stín,

vás obletuje láska v něžné píli –

ach, miluje vás, pane, Hospodin!

Má dcera, pravda, do vlasů mých sněhu

zaplétá jara čarovonnou něhu.

V ní vděk se nebeský s pozemským snoubí.

Zná lidi z pohádek, svět mlhou tuší,

zrak jasný otvírá až v srdce hloubi –

půvabem panna, děcko sladkou duší.

Hle, ku hře v šachy přiměla mne právě.

Hra smutná! Pestrý šachovnice plán

tu sem, tu tam se chýlí kolísavě

a skočnou sedlák začíná i pán;

královna králi do náruče klesá –

než dívka se smíchem jen tleská, plesá,

a hrajem’ dál, až vlny prudší val

partii celou v klín jí vysypal.

Teď s mořem v žertovných se baví hrách,

jak báječná kdys děva s býkem – bohem,

leč bojím se, že zjinačí ji brach,

až hřívu bílou zčeří, pohne rohem.

Jsem loutkou v ruce její, slaboch šedý.

Žebrala stále, bych jí pohled přál

v ty kraje daleké, kde dětské hledy

kdys vysílala s břehu v mořskou dál,

s věncovím jižních květů, víla malá,

se ve visutém lůžku houpávala.

Bylť správcem ostrovu jsem v jihu dalném,

kam „Evropa“ teď míří v letu žalném.

Tam pásmo blažených mi spělo dnů

po boku choti. Tam ve stínu palem

pod bílou skálou mořským nad přívalem

jsem družce ustlal ku věčnému snu.

Pak osud v otčinu mne vedl zpět.

I vyhledal jsem žití za večera

svých otců zámek, snící u jezera,

a zabloudil tam pod šeříku květ,

kde pestrým oknem pod gótické krovy

mdlý padal svit, kde anděl mramorový

ukláněl čela hvězdnatého nach

a k odpočinku zval mne dědů prach.

Než z temné dálky, z hloubi oceánu

se nesl ke mně tichý, sladký hlas,

a ždal a toužil po domácím lánu,

že kratičký mi poklid prchl z řas,

že znovu mdlou jsem povytýčil hlavu

a poslední se vzchopil na výpravu,

bych drahý popel ještě přinesl,

jej skropiv slzou, k němu poklesl.

Umlkli muži. Jeden slzu stírá

a druhý v červánky a vlny zírá.

Slyš! Odkudsi, jak z moře hlubiny,

z ukrytých vížek tiché dubiny

tajemný hlahol večerního zvonu

po vlnách letí sborem sladkých tonů,

jak duchové kdy nad vodami pějí –

Angelus dei!

Pod jasným stěžněm družné postavy

v čarovný lesk večerní záplavy

sklánějí hlavy k míruplné hrudi,

v níž struny zvuků nebeských se budí

a rtové tichou modlitbou se chvějí –

Angelus dei!

Aj, třetí podoba tam nyní plá,

kol těla hedbáv bělostný jí vlá,

hlavinka její, v bílých zdobě růží,

s otcovou hlavou šedivou se druží

a obou kadeře se zlatem stejně skvějí –

Angelus dei!