EVROPA. (ZPĚV SEDMÝ.)

Minula bouře. Usmívá se kruhem

zlý ocean, zrak povyjasniv hněvný,

a honí pokrytec, jak pastýř zpěvný,

vln krotkých stáda safírovým luhem.

Ba, mněl by’s věru, že jen šalmaj míru

dech jeho svěží probouzeti umí,

že nezná zrádných úskalí a vírů

a prost až na dno šalebné je dumy;

zrak tvůj se těší třepetavým jasem

a stíhá rybky vláhou průzračnou,

i vidět můž’, hru jejich oblačnou

stín žraloka jak rozptyluje časem.

Ba, stěží uvěříš, když stihneš okem

kol rahen kusých poletavý cár,

že řádil takto stěžni na vysokém

krásného toho živlu zub i spár.

Přec, oceane, dík ti Gaston vzdává

za šedý chaos plachet zedraných,

jenž na „Evropy“ rahnech pozavlává,

za spasný věnec člunů ochranných,

jenž, upjat řetězy, bok její vroubí,

za stožár ten, jenž hrdě vznáší témě,

jak druhdy, titan, pod oblaků plémě

vypínal čelo ve pralesa hloubi.

Netuší Gaston, pod ním v nitru lodi

že nová bouře záhubná se rodí.

Užíváť tamo Roland doby vhodné,

by zničil živly mírné, nerozhodné,

by schvátil veslo lodi ve svou dlaň.

Kol něho vrahů opojené tlupy

se slétají, jak lační k hodům supi, –

vyvrhel psanců hroznou tasí zbraň.

V tom šumném víru chladná rozvaha

s poslední jiskrou lidskosti se ztápí:

vězení lodních vlhká podlaha

zajatců krví ubohých se skrápí.

Krev prolitá jen výše vzteky nítí,

dál přes mrtvoly branný tlum se řítí,

frygickou čapkou Roland v čele jich,

zbarvenou krví, zdivočile mává

a za ramenem jeho pozavlává

zlověstný prapor cárů krvavých.

Teď o kajuty dvéře proud ten bije.

V dubovou plochu sterý vniká hrot,

sekyra brázdy hluboké tam ryje,

pěsť do ní četná buší o překot.

A němý vzdor té hráze skalopevné

popouzí dvojnásob ty davy hněvné.

Vítězný jásot. Pádná sekyra

široký průlom rázem otvírá

a z nitra kajuty, průlomu tříští

dvě známé oči davu vstříc se blyští.

V pozadí z šedé houně hrubých vln

obličej bledý vstříc jim okem sklenným

pod sněhem vlasů hledí rozprášeným

ve skonu hrd, slavného míru pln

i zdá se, že ret jeho oněmělý

po smrti ještě plachtám, rahnům velí.

Nad mrtvolou pak dívka spanilá

jak na ochranu náruč rozstýlá.

Paprskem jitra hoří její tvář,

květ stříbrný na roucha sněhu plane

a kolem hlavy kadeř zlatá kane

jak nebeského zjevu svatozář.

Leč před skupením, stráž té krásy dvojí,

s palašem v ruce bledý Pavel stojí.

Na chvíli příboj zuřivců se staví

a Pavel řečí poklidnou je zdraví:

Aj, čeho, bratři, hledáte? Zde vane

dech smrti jen a žalu rosa kane.

Ha, zrádce zbabělý! Zde’s tedy čekal

v objetí sladkém zlatovlasé víly

v úkrytu bezpečném, kam boj se schýlí,

jenž nad hlavou se bázlivou ti vztekal.

Aj, chápu nyní, proč tak volná, snadná

tvá byla vazba. Dokud lidu ret

vynášel k nebesům tvých písní vzlet

a volnost kynula jak děva vnadná,

nosíval’s v prsou rudý její květ:

než kdy trn věnce jejího ti zbodal

skráň nadšenou, tu vychladnula leb,

tu luzy úděl nevděčný jsi prodal

za úsměv pochopů, za panský chleb,

na místě růží, jež se krví pýří,

jsi vetkl na hruď bílé panské chmýří.

Toť mýlka, brachu: Všemi duše svazy

k myšlence lnu, jíž voj náš cestu razí.

Jak vznešená tam plane přede mnou!

Jak luny před sluncem se před ní kalí

všech zašlých věků světlé idealy,

moc tratí úchvatnou i dojemnou.

Hellady zář se před ní temnem halí,

plaménkem rudým došlehují Grali

nad křišťálovou miskou tajemnou,

vše kouzlo umění, ves vědy výboj,

snah novověkých hrdošumný příboj,

vše bledne, umlká i klesá v prach

před myšlenky té velké jitřním vznětem,

jež zvolna, hrdě nad mládnoucím světem

perutí zdvihá červánkový nach.

Té myšlenky, jež po věky se klube

z pod soběckého řádu vazby hrubé,

jež z knihy posvátné, jak písmem hvězd,

mystickou plíseň, mnišské arabesky

staletý prach, missálů hrubé desky

proniká slov těch nesmrtnými blesky:

„Milujte se! Toť přední zákon jest!“

Již vidím ji, jak starý zákon myje

s desk lásky slzami a nový ryje.

Jak pokrytci, jenž k nebi točí zraky,

o hvězdách šeptá nahé chudině,

„prv hůl tu zlatou,“ velí, „pyšné znaky,

pak hvězdy svoje metej mezi ně!“

Jak vrací v dívčí čelo uhýčkané

stud za perly, s nichž sester slza kane,

jak vrací lidstvu rozchvácenou zem

a každou mez, již soběctví tam vrylo,

jíž staletou svou loupež obklopilo,

velebné řízy smítá okrajem.

Již vidím ji, jak ve vítězném zjevu

kolesem skvoucím drtí sobců šik,

jak přehlušuje bouři jejich hněvu,

potupný úsměšek i zlobný ryk.

Oj, vidím ji a vítám v touhy vlání

příštího věku lepou nevěstu,

svůj chudý um, své srdce, laur svých skrání –

vše radostně jí metám na cestu

a z rukou jejích přijmu v plném díku

trnový věnec jejích mučenníků.

Však ona kněžka světla, milování

své many odívá jen čestnou zbraní

a banditovu oškliví si dýku.

A nesmáčí, jak zašlá tyranie,

svou řízu v nach, jenž ze srdcí se lije.

Citlivky choré! Svět obrátit chtějí

a před každým se vánkem hrůzou chvějí.

Za starý chrám chtí nový vytvořit,

leč za těžko jim starý pobořit,

nad zkázou jeho topor klesá žalem

v pilířů lese, věky začernalém;

jim líto věží, jež se tamo mračí,

jim líto každé řimsy, ozdůbky

a s krovů temných provázejí v pláči

pád každé šklebící se podůbky.

Ve válku jdou, leč krev se prolít bojí.

Když klesá svět, což krve krůpěj platí?

V tom lidstvo mládne koupajíc se zdroji,

v ten purpur každý velký čin se šatí,

v něm poesie též svá prsa hřeje.

Když dokončí se plodné světa děje,

když bezpečno je na bojišti čistém,

tu pro nadšení na krvavou step

zalétá ráda, vavřínovým listem

věnčívá vrahů, povražděných leb,

tu prapor krvavý a bubnů plíseň

jí z ňader loudí mnohou vzletnou píseň.

Ach, poesie! V čas to slovo zní.

Toť prapor můj, jenž nikdy nevšední.

Ten schází v praporů tvých rudých tlumu.

Pobořte vše, co stojí – z černých rumů

jejího stolce sterý úlomek

třesavou rukou vznese potomek

a nový trůn jí nad ssutinou vztýčí.

Toť rostlina, již marně hubí kov,

jež tisícerým květem pučí v nov,

jež z každé skuliny a spáry klíčí

a nad pokleslých sloupů temeny

rozpíná věnec věčně zelený.

Vypleňte ji a poušť se prostře kol,

již oživí jen bledé vaše stíny,

jíž povleče se k hrobu chod váš líný

a ve hnus mutný splynou slasť i bol.

Toť svatyně, k níž bůh se sklání v kouři,

kol pestrých oken jejích každý voj

ať skloní prapory a mimo bouří.

Slov jakýchkoli upravte jí kroj,

ať cností, krásou, nadšením se zove,

ať snem, ať pestrou ducha bublinou,

však nad života hluchou bařinou

jak růže vodní čarokrásná plove.

Zde smrti led i žití jarní krása

vám lepým spolčením moc její hlásá,

nuž skloňte před velmocnou hlav i zbraní

a spějte dál – neb smrt mi přejte za ni!

Nuž, rytíři, braň hvězdnou svoji dámu!

Dál, hoši, dále! Sekyr pádných ráz

nadobro svalil prolomenou hráz

a Pavel klesl pod nárazem trámu.

Bez boje padl nejsmutnější z bardů.

Popřejte mi, bych s prsou jeho v plen

květ bílý vzal, jenž krví porosen

se na čapku mou hodí za kokardu.

Dál Roland burácí. Však náhle stanul,

ucítiv mocný na rameni tlak

železných prstů. Poobrátil zrak:

hled Gastonův i palaš před ním planul.

Bylť krásným Gaston v této chvíli hněvu:

na čele žíla zmijí napjata

a všechna mužná síla, podstata

se shromažďuje v jarém jeho zjevu.

A s hlavy jakby střásal v pohrdání

předčasnou jeseň probělavých skrání.

Ach, pozdě seznal Rolandovo dílo,

přivedl pozdě věrnou svoji tlupu;

pohledl na krvavých spoustu trupů:

dvé hrdliček jen po hrůzách těch zbylo.

Tam jedna šílená. Zde druhá klesla

kol kolem lítou obstoupena sběří

a již se zbraň jí nad hlavinku vznesla,

by zbarvila jí nachem sněžné peří.

Jak poutem železným teď Gaston jímá

vrahovo rámě, do zástupu hřímá:

Tak chcete volnost založiti nově?!

Šakalů obec na lidskosti rově?!

Již známo nám, že nejsme po tvém vkusu.

Nás neobrousíš na svém jemném brusu.

Pletichy strojíš, věčně třeš se k vládě –

Nuž, učiněn buď zbraní konec vádě!

Zamířil k soku Roland smrtným hrotem,

než Gaston prudce za prsa jej schvátil

a mrštil ku vchodu jím, že se zvrátil

se schodů do podlubí s temným hřmotem.

Tam s rykem povstal. Vzhůru opět bouří.

Než vstříc mu těla soudruhů již metá

v zápasu tuhém Gastonova četa,

výstřelů blesky křižují se v kouři,

hloub, hlouběji se zoufalý boj sklání

po schodech lodních, v temném trupů pádu

a Roland podléhá. Jen s hloučkem brání

zřízenou dole na spěch barrikádu.

V kajutě ticho. Pavel s úsilím

raněné zdvihl tělo. Blažen zírá,

jak Angela jej rukou obestírá

a loktem podporuje spanilým.

Tak na palubu vystupují spolu.

Lahodno kolem. Safírově plane

klín moře jasný slunce ve plápolu

a s rozedraných plachet zlato kane,

lan příze zmotaná se párou kouří –

jen pod palubou dosud zápas bouří.

Tam samoten již Roland odpor klade.

Však náboj došel. Na podlaze zvoní

bambitka marná. Dlaň se v prsa kloní,

mok rudý prstů mezerou se krade.

„Již vzdej se, Rolande! Nech marných vzdorů!“

Gastonův shora ozývá se hlas.

Však Roland těká okem po prostoru

a hledá zbraň poslední pro zápas.

Ký zjev tam divný v pozadí se zdvihá?

Vlas pustý dívčí obletuje skráň

a v záři pochodně, již svírá dlaň,

penízků třpyt se kolem čela míhá.

Do dveří nízkých zoufale se vpírá

bok polonahý. Marně slabý sval

potřásá dveřmi, železný kruh svírá,

neht ryje brázdy v dubový ten val.

Přistoupil Roland k dívce šílené.

„Sem pochodeň! Ať posvítím si k Hádu!

Než skončím boj, zapálím barrikádu.“

Pozdvihla děva čelo schýlené.

Noc blouznivá se pod řasami kmitla,

zamávla pochodní, dlaň jeho chytla:

Ach, pomoz, muži! Mocné tvojí dlani

ta branka jistě povolí. Co za ní?

Viz na ni! Nevidíš ten obraz kříže,

znak posvátný, jenž zem a nebe víže?

To znamení, jímž svatá nebes víra

těšivou náruč k lidstvu rozestírá?

Jak blýská ze tmavé těch dveří půdy!

Jak zbožných slzí démantový skvost,

jak mučennické krve plápol rudý,

jak sírný dešť, jímž hyne bezbožnost.

O, skloň svou hlavu před těmito jasy –

svobodu nese nám ten symbol spásy.

Co za těmito dveřmi, ptáš se, brachu?

Tam konec muk a hanby, černých dum, –

to pažení nás od věčnosti dělí –

Sboř tuto hráz – a z pozemského prachu

duch očištěný vzlétne k nebesům

jak nad popelem fénix čistý, skvělý.

Pochopil Roland. S chechtem divokým

pochodeň schvátil. Dvéře zaskřípěly

pod jeho bokem, bedrem širokým.

Ho, země, země! Slyšte: země!

Hurá, buď zdráva! Nové jaro ve mně.

Královno hvězd! Zhyň, rabů plémě!

V té chvíli z místa, „Evropa“ kde plula,

s výbuchem hrozným chaos bouřící,

ohromný chumel pěny kouřící,

k nebesům spousta vodní vyplinula,

jak sopka podmořská by náhlým šlehem

mísila s vodou plamenný svůj prysk,

tak chvíli kypícím se vznášel sněhem

úžasný nad vlnami vodotrysk.

Ten „Evropy“ byl skon. A šumně, sněžně

hrob její značily vln prsteny.

I kruhy zanikly. A s troskou stěžně

vlnami tone prapor červený.