EVROPA. (ZPĚV ŠESTÝ.)

Gonzaga novým zachvěla se žitím

v objetí vichoru, jenž kol a kol

jí tílko šlehá prudkým vlnobitím

a sklání, prohybá jak lil’je stvol.

Oj, divoký to neurvalý jun!

Jak burně tepe ňader sponu křehkou,

jak zmítá poslední tou mlhou lehkou,

v níž dvé tam bílých ukrývá se lun,

jak pěny stopou čelo, líce značí,

kam ústa v prudkém celování vtlačí,

jak rozpustile temným vlasem rve

a roucho sápe v prudké vášni své.

Však volně, krotce Gonzaga se vzdává

té rozpoutané vášni, bez mezí,

jak milenému děva vítězi,

když v bouřlivém ji plesu objímává.

I s knězem vichr po zvůli si hraje:

kol holé lbi mu cuchá věnec vlasů,

taláru černou pozdvihuje řasu,

že smuteční jak prapor vzduchem vlaje.

V úžasném loď se zmítá kolísání:

tu paluba se pod nohou jim sklání

a stožár v dol se chýlí, poklesá

jak padající titan pralesa,

níž plachta snáší se jak anjel smrti,

již obr pádem třeskutým je sdrtí,

teď nad propastí visí bezednou

a vlny vzedmuté obrovská škeble

se kloní nad nimi. – Tu pojednou

poznovu stožár vymrštil se vzhůru

a na zad poklesá. Korábu příď

pronikla zobcem pěn i vody chmůru

vysoko nad rozbitou vlny stvůru

a zraky jatců v lanovou se síť

zapletly opět, shledly nebes líce

v závratném pádu na zad klesajíce,

až do předu se znovu stěžeň sklátil.

Tak tancem s „Evropou“ si chvíli krátil

za rahen praskotu a hvizdu lan

a racků chechtu bujný ocean.

Teď ustál na chvíli. Bouř odtahuje

od plachet rozcuchaných ostré drápy,

jen z podálí své zraky v oběť stápí

a v nový skok vln záda protahuje,

jak dravec hrající svůj pouští lov,

by mžikem příštím uchvátil jej vnov.

I slunko náhle zhostilo se chmůry

i přiodělo v libé plápoly

vod kolísavých rozmanité stvůry,

údolí, hřbety, sedla, hranoly,

tu kraje tekutého spoustu sklennou,

jež ustavičnou třepotá se změnou.

Oj, hleď, jak hora za horou se zdvihá,

jak valící se vlna vlnu stíhá!

Jak letem rostou v pyšné obryně,

hran průsvitných se diademem třpytí

a náhle s výše závratné se řítí,

podobny burné sněhu lavině.

Hle, s jakou nádherou se tam ta blíží,

jak úchvatná ji zdobí světel hra,

jak v blesky zelené se celá hříží

ta nebetyčná smaragdová kra!

Kdo sejme pouta, jež mé tělo víží,

bych vyletla té krásné vlně vstříc

a v její ňádra zářivá a svíží

sklonila navždy rozpálenou líc.

Jen blíž, o blíž, ty živle svatý, krásný,

obemkni čistou náručí mou šíj’,

kol bídné rozestři svůj závoj řásný,

znak mrzké potupy mi s čela smyj

a navždy ve svých hlubinách mne skryj!

Jen blíž, o blíž, ty krásná vlno skvoucí,

o horo smaragdu, jen sřiť se, sřiť

v tu kletou loď, ty plachty morem dchnoucí,

v lan těchto ďáblem rozetkanou síť!

Stožáru toho pokoř mrzkou pýchu,

znič tento koráb zločinu a hříchu!

Ach, před časem se skláníš, horo sklenná,

a v neškodný se roztřišťuješ sníh,

jak slina oceanu jen tvá pěna

na ráhnech visí, plachtách ztrhaných,

loď hrozná dále v čisté, svaté moře

hlubokou brázdu vin a hanby oře.

Kněz mlčky k dívce rozechvělé vzhlíží

i zdá se mu, že v jejím oku teď

bleskové šílenství se temnem kříží.

Obzírá vlasu havraního změť,

jenž rozptýlil se pusto bouře šlehy,

jímž onde jako panenské alp sněhy

okrouhlých ramenou zasvítá pleť.

Ať stud či nevole jí lehké záře

ruměnců vdechly na truchlivé tváře,

přec tato líc zde na pni šedivém

tak luzně ve slunečním svitu hraje

jak meruňka, jež na zdi slunné zraje,

toužebným oko plníc obdivem.

Krůpěje slzí na řasách se třpytí

jak rosa na zpeřeném černém kvítí.

Hloub oko kněze dumavého padá,

kde nešetrným bouře ramenem

na polo odhalená ňader vnada

hled jeho nítí náhlým plamenem.

A lehký závoj promoklého šatu

tak těsně přilnul k lepé postavě,

že obráží se od hlavy až v patu

ves její vděk v té pestré náplavě,

že halí ji co stvůru oblačnou

jen lehkou mlhou poloprůzračnou.

Čím déle kněz ty něžné rysy stíhá,

tím toužebněj’ se oko jeho zžíhá

a šíje klesá v těžším vášně jhu,

jak v první den, kdy ve šťastnější chvíli

duch jeho pestrou rozptyloval mhu

kol sněžných údů lahodné té víly.

I zapomíná rázem místa, času:

provazu kolem těla, bouře hrůz,

zlověstných pod palubou zvuků, hlasů,

že připjat za vítězný sběři vůz,

jenž kolej ryje do vln zpurných klína

k neznámým cílům – – všeho zapomíná.

Jen slunce polibek na tváři cítí,

jenž sladkým plamenem krev jeho nítí,

jen dívku sličnou vidí po boku

a kolem stáda vln, jež moře klínem

plesají v blesku zeleném a siném

u věčném kolísání, poskoku,

a v čarokrásné této odyssei

sirény žití svůdnou píseň pějí.

Dál dívka mluví: Vodo hluchá, zrádná,

což z vln tvých krásných nespasí mne žádná?!

Či nechceš jasný poskvrniti brod

těch ňader bídných hanbyplným znakem,

či pohrdáš tím pustým lodi vrakem

a vyplineš jej na břeh z čistých vod?!

Jak práhnu po tobě, o zhoubo krásná!

o posle hvězd, o práhu věčných jar!

Přej, ať se duše vítězná a jasná

povznese nad šalebný těla tvar,

podobna lehké nad horami mlze

zůstaví zemi hanbu svou i slze.

Květ sbírala jsem včera, šťastné děcko –

noc jedna nelítostná vzala všecko.

Nuž, zemru. Přichyl ucho, zbožný knězi,

slyš moji zpověď na věčností mezi.

Dej výhost dumám zoufalosti tmavým!

Hle, jak se nová třpytí naděje

vod rozjasněných krajem kolísavým –

i nám se slunce opět usměje.

Již utišil se psanců vztek i hněv,

rozvaha chladná do mozků se vrátí,

a z varu temného, jenž teď je chvátí,

snad vynoří se mnohý světlý zjev.

Snad zítra plachta vyhrouží se z moře,

by přinesla nám volnost, konec hoře.

Snad ukončí se let náš cizím břehem,

kde nad palmových mořem vrcholů

vyhaslá sopka věčným září sněhem.

Tam evropských stín mine rozkolů,

tam s beder odložím ten černý háv,

vypudím z mysli starý řád a mrav

a ty, má lani, ve pralesa noci

se ke mně přitulíš, jak dcerka k otci.

Pryč, pryč! Mé smysly temná chmura halí.

Jak prsty tvé mě na ramenou pálí!

Tvůj dech mi vane ohněm do čela –

Což s oltářů též svatost zmizela?

Tak dnešní noci na mé šíji v pychu

hořely prsty vítězného hříchu.

Oj vari! vari! V hukotu a kouři

již spasení mi neseš, vlno, bouři!

Úžasný příboj k „Evropě“ se nes’,

vše vodou, pěnou kypící se skrylo.

Zasténal stožár – lano povolilo –

a s vichrem ve propasť se stočil kněz,

než dívku Gaston na paluby lemu

přitiskl pevně k boku ochrannému.