EVROPA. (ZPĚV TŘETÍ.)

V „Evropy“ hruď se ostýchavě kradou

paprsky dne okrouhlých skulin řadou

a slabě psanců ozařují směs.

Podlaha vlhká zdvihá se a sklání

i stěna lodní v stálém kolísání

a v ucho šumí věčný vody ples,

jak uzpívat by chtělo svaté moře

v sen hluboký vyhnanců těžké hoře.

I klidny napohled jsou jejich davy –

hovorem všedním potichu se baví.

Než časem zpytavě své zraky věsí

na čupřinatou hlavu mohutnou,

na skráně běl, jež s dumou urputnou

jak čelo sfingy vyniká z té směsi.

Ba, sochy líc to, rysů kamenných,

v níž nedočteš se víry, touhy, lásky,

v níž zůstavil jen chladné, hlubé vrásky

vyhaslý požár vášní plamenných.

Přec tajný oheň plápolá v tom hrobě.

Viz, chvílemi se temných očí pár

za svislým vlasem nítí v blesk a žár

a divoce se koulí v mocné zlobě.

Ký záměr ve chvíli té Roland kuje?

co mračné obočí mu vymršťuje?

a jaký blesk mu chmurnou letí duší?

nejeden bádá druh a všichni tuší.

Nadarmo Pavel v temném ústraní

klid těšivý, samoty půvab hledá.

Již host si nezvaný mu k boku sedá

a pěknou hlavu skloniv do dlaní

šepotá opět, stokráte co šeptal:

jak prapor vlál, jak pokryly se kosy

kanoucí krůpějí nachové rosy

a komoň válečný jak trávu deptal,

jak zbraní nepřátel ti, oni padli,

jak břízy vyrostly, kde rodný stával dům,

a v parku že as břečtan polosvadlý

obtáčí soch a vodotrysků rum.

Že rád by zabloudil ve svitu lunném

v kraj daleký, kde býval šťasten, mlád,

a s milenkou unášen lehkým člunem

jak druhdy veslo na kolena klad’.

Jeť toulavý to dálné Polsky syn.

Již konec toulky, konec na vše časy.

Jak stal se druhem bohopusté chasy

ten romantický, sešlý paladin

se škapulířem za ňadry? Či duchem

neklidným hledal boj a rozkoly

a dobrodružství, bouř – ať kdekoli

a jako buřňák veselil se ruchem?

Či lhostejno mu bylo, zač se rděla

ruměncem krve otců karabela?

Teď k rybce v dlani lysou kloně hlavu

kmet shrbený se přidružil k nim z davu.

„Hle, poeto! Za haléř slávy kus

jsem sobě koupil. Druh to z brusu nový.

Hle, průsvitný ten živok fialový,

jak božsky něžný utvořil jej vkus!

Ó Muzo stárnoucí, tam ponoř sítě

v tajemnou hloubku, lesklý pod azur,

kde snivý Neptun v růžném polosvitě

kraluje uprostřed svých plachých stvůr;

tam vylovíš si skvoucí perly pravé,

báj čarokrásnou obraznosti zdravé.

V plen větrům zanech mizivé své stvůry,

oblaky mystického kadidla,

mdlou lásky sladkost, romantické chmury,

z antických škorní vyzuj chodidla;

hoď stranou vše, co lidský piplal duch,

v přírody vrať se krásný, svěží luh.

Vstup nohou smělou v potápěče zvon,

ber koralů se lesem, hvězdných květů,

kde žasnoucím tě zrakem změří v letu

podivných tvarů nesčíslný shon;

neb vyhoupni se lehce pod balon

a vznes se rázem nebes pod oblaky,

bouř pod nohou, nad čelem hvězdný týn

a v hrůze svaté nadšenými zraky

v propasti hledej zeměkoule stín.“

Oj, směšno mi to vědatorů plémě!

s heřmánkem v torbě, s věncem motýlů,

hynoucích trýzní, na klobouku lemě,

když z lesního nám káže pahýlu.

Příroda spasí vás! V té bibli čtěte.

Nuž rcete, vy co zbádali jste v ní?

Kde vajíčka co snáší, jak co květe,

kolika kyvy loutny struna zní.

Nebesa pokryli jste číslic řady,

zem rozdělili v názvů myriady.

Nuž dobrá: spočetli jste bible slova.

Než kde duch posvátný, jejž v sobě chová?

Vzal třísku děd, nasadil okulár

a rozštípal ji třísek na tisíc,

a z každé třísky nových třísek pár,

až nezbylo mu v suché dlani nic.

Prozkoumal světlo zašlých oběžnic

a ví, že řadu let tam svítí nic.

Nuž s mudrcem již rcete z přímých plic,

že ví to každý z vás, že neví nic.

Dál robte stroje nové, šrouby, vesla –

jen kněžím nepleťte se do řemesla.

Oj, nechte si své básně, vědy, dumy,

i vtipy pusté, planých řečí šumy.

Jeť nejprvé a nad vše lidstvu třeba

jen chleba, chleba!

V tom Roland povstal. Rázem tichnou davy.

Vše kouzlem upoutal zrak jeho tmavý,

planoucí hrozně. Šepot jeho rtů

zní ztlumený jak hukot bouře dalné:

Dnes kyne čin! Buď jarmo střásti žalné,

pochopů zdrtit bídnou kohortu,

neb v krvi klesnout přes paluby lemy –

slavnější smrť to sklonu za mřížemi!

Vše uchystáno – spojencem nám zrada –

zbraň poskytne – otevře východy –

až dennice nad mořem svitne mladá,

pozdraví bohdá vlajku svobody!

Zableskly nadějí se zraky steré,

odvahou, bázní chvěl se vězňů tlum,

zaznělo „hurrá“ do prostory šeré

dušeně, hlucho jako vlny šum.

Noc nad vodou. Stožárů blednou rysy,

s nich plachtoví jak černá chmura visí.

Na lodi denní utajil se ruch,

jen šumná kol se rozrážela vlna

a moře píseň věčná, tajuplná

podivnou bájí uspávala sluch.

Pod stropem kajuty světélka znět

vyšlehá, hyne v křišťálové kouli,

skotačí, těká, do sebe se choulí

a znovu rozpuká jak zlatý květ.

A v prchavém tom stínu, světel reji

s dřímotou v oku, na rtu šept a smích

Angela s Gonzagou se volně chvějí

v lehounké přízi loží visutých.

Po sněžných ramenou se rozlil jarý

prstenců havraních i rusých tok,

a v muselínu měkkém tílka tvary

svítají kradmo z drobných sítě ok.

Angela prosí: Gonzago má drahá,

povídej něco! Stesk mi k srdci sahá.

Tu Gonzaga zpomínkou v dálku letí

a šeptá báchorku, již zrodil jih,

již šepotá si národ hnědé pleti

pod chatou z kůry, v hájích palmových.

Pst, Gonzago! Poslechni, ustaň přec!

Toť vlna opřela se v lodi plec.

Jak burácí to z hloubi výš a výš,

noh sterých dupot, hlomoz – neslyšíš?

Snad mužstvo bouře poplašila náhlá!

Slyš, kroky odevšad! Zmatený hluk,

znamení píšťal pronikavá, táhlá,

a zbraní, střelby promíchaný zvuk –

I děla rachot, bouře zlobných křiků –

Úpění, jásot, otce mého hlas –

Již vzhůru tam, vytrhnu z roucha dýku –

Ach, madonno, spas otce mého, spas!

Vyletly dívky na palubu vzhůru

a zřely v boj a plamen, plachty, dým,

jak hrdličky dvě z krovu v bouřnou chmuru,

stouleny k sobě, okem zděšeným.

Svítilny rudé v plachtách sem a tam

porůznu visící, pochodní plam

příšernou září, matnou oblévaly

bojiště těsné; paluby již půl

zástupy vězňů vzteklých pokrývaly

a nové rodil ještě lodi důl

jak sopky jícen. V šeru houfy jich

se zadní vlní. Tváří zjitřených

směs divoká se s bledým noří rtem

pod rozedrané plachty okrajem,

a jiní skoky vrhají se lvími

do zbroceného krví prostoru,

kde lodi velitel se s branci svými

hotoví pozdě, darmo k odporu.

Loď zradou ztracena. Ač psanců roje

jen různo bambitku a břitkou zbraň

do divokého přinášejí boje,

však zoufalství jich sílí zrak a dlaň.

Již v hrozném věnci povalených těl

sám strmí tu „Evropy“ velitel.

Hrdinná krása v zimním vděku svém!

Nad staré hlavy prášivými sněhy

dlaň pevná blýská břitkým čepelem

a v oku mladistvé se nítí žehy.

Teď chví se, klesá šedý hrdina

a přeseň tlupa bouří zločinná.

Zoufalý výkřik. Klesá Angela,

než nedopadla. Mladý psanec skokem

ji pevně uchvátil, podepřel bokem

a v hruď mu klesla hlava omdlelá;

na bedra Pavel sladkou pojal tíži

a pod palubu s plenem svým se níží.

Než Gonzagy vzkypěla jižní krev.

Dlaň její v ňadra sklonila se letem

a s bezpečným se zdvihla amuletem –

ozdobnou dýkou. V oku plá jí hněv,

již do vřavy se chýlí – sličný zjev!

Jak hádě hravé, peřesté kol těla

jí vlaje rozpoutaný indský šál

a z vlasů havraních do ňadra, čela

déšť penízků se zlatých rozsypal.

Však náhle Polák, v rudé plana záři,

jí v cestu vstoupil s usmívavou tváří.

Oj, krásná Valkýro, kam bouříš letem?

Kde dýky cíl? Jak ozdobný to skvost:

modravý čepel pod stříbrným květem,

přec ku hře s věčností té hříčky dost.

Nuž, jiný terč-li se vám nenabízí,

zde srdce moje, rytířské a ryzí.

Při lehkých těchto slov žertovném zvuku

Gonzagy vázne krok, uklání ruku

a dýka pádem na podlaze zvoní.

A s dvorným Polák úsměvem se kloní

i rámě nabízí: Aj, krásná slečno,

pospěšme stranou: zlá tu hudba zvučí,

kol ucha mouchy olověné bzučí

a štípnutí jich valně nebezpečno.

Přikročil blíž – v tom na srdce si sáhl

a potácel se, klesl. V pádu stáhl

dlaň její sladkou, již byl lehce jal,

na mroucí ret, a hlavu pochoval

jejího roucha pestrých do záhybů;

i sklonila se nad ním v leknutí,

však zaslechla jen: „Vislo!“ šeptnutí,

a v bledou patří líci, mrtvou, bez pohybu.

Dozuřil boj a krví zbrocený,

krvavou plachtu, rozedranou v cár,

pozdvihl Roland. „Vzhůru na stožár

svobody svaté prapor červený!“