EVROPĚ.

V ten Pantheon, jejž věk náš vděčně staví

těm, kteří pýchou byli mu v dnů shoně,

my Češi nesem jmen pár plných slávy

a žádáme si čestná místa pro ně.

Z učenců Palackého s Šafaříkem

a Purkyni. Nám byli víc než vědci.

Tři místo všech, kdo z lidu před zánikem

stvořili národ. Vy jste byli svědci.

Dva mistry hudby. Jistě vám už známí.

Smetana genij, sudbou štvaný lítě,

a Dvořák, jenž vás tonů kaskádami

dovedl zalít. Duší naivní dítě.

Dva malíře. Zde Mánes, jasný, čistý,

jak snění panny. Mládím svým jej zveme.

A Schwaiger bizarní a tvrdý místy,

tak velký, že ho sami nechápeme.

Dva básníky. To Kollár, víno staré,

dnes u nás v pavučinách sklepa leží.

Neruda, český člověk – mužství jaré

jak národ žil je. Poctivé a svěží.

A jeden sochař. Myslbek. Lví spáry

jest na všem vidět, čeho dotk se rukou.

Je z těch, již rostou nad denními sváry

a do nichž čas a soudy marně tlukou.

A jeden vůdce. Rieger. Znali jste ho.

Ved cestou křížovou nás, plnou trní.

A v líchu, věře ve žně lidu svého,

sil v chladnech jarních zlaté české zrní.

A Masaryka. Hrobař legend, mythů

a hledač boha. Srdce spravedlivé.

Bil na zvon svědomí při prvním svitu

a kříse mrtvé, přísně soudil živé.

Los proroků jej stihl u nás plně,

bylť příliš velký v trpaslíků davu.

Věk dvacátý jej vznese na své vlně

a svět pak s úctou skloní před ním hlavu.

Ta ostatní – a dlouhá jest jich řada

si ponecháme zatím ještě doma,

toť jmena, jež má duše naše ráda

a vyslovuje vděčnýma je rtoma.

Nám pýchou vzácnou v chrámech, jizbách budou,

k nám nutno přijít, abyste je znali –

pak uznáte, že chloubou jsou ne chudou,

že jiní i ty v Pantheon by dali.