EVROPĚ 1916.

Evropo, co pak to děláš?

Což pak se’s zbláznila?

Jak stařenka už se běláš –

a křepčíš jak opilá!

Rozbíjíš chrámy a hrady,

svá města nádherná.

Co stavěly věků řady,

dnes troska příšerná.

Skvost obilí, proudy zlata

potápíš do moří,

a poslední tvá chata

v sutinách uhoří!

Své dítky vrháš hladu

a smrti v náručí,

a co těch ohnivých hadů

kol tebe se nahučí!

Trháš si s hrdla skvosty,

rveš sobě s ňader šat,

vyháníš z domu své hosty,

jed dáváš jim požívat!

Na místo vína v číše

si naléváš synů svých krev,

hrom z tvojich nozder dýše

a se rtů řev a hněv!

Tvé vlasy divoce vlají,

z tvých očí šlehá jen blesk –

když zbloudilas v rozvalin kraji,

proč nehledáš k domovu stezk?

Jen hýříš a šílíš a vřeštíš,

prohrálas slávu svou –

Evropo, vzpomeň, že třeštíš,

žes dcerou Kristovou!

Jen vzpomeň si dávné slávy,

žes matkou národů,

máš hájit jich s jejich právy,

pět lásku a svobodu!

Jsi přec už stará paní,

flám ti už nesluší!

Mysli už na pokání!

Pamatuj na duši!