evropo...

evropo, strakatá hromádko zemiček,

se tří stran oblévá pýchu tvou moří jek,

se čtvrté polovinu

vzali ti povstalci s cepem a kladivem,

už nenáleží k tvým ouhorům pode jhem

zlatého stínu.

nejsi už, evropo, jako jsi bývala,

když milost ducha se na tebe smávala,

vyhnalas toho dárce;

teď mluví z tebe jen vražedných kovů skřek,

diplomat, zločinec, žralok a podomek,

špinavý zrádce.

co ještě jsme a co doposud svíráme,

jen z minulosti tvé po nitru chováme,

srdce a mozku sklizeň;

nic nám už nemůžeš ze svého přidati,

pijeme ze studnic sovětských úpatí,

z tebe jen trýzeň.

kamkoli dosáhneš, prokletý krchove,

prohnilé desky a kostlivé spáry tvé

znásilňují a mučí;

pro dravce zbytnělé z krve a ze zlata

jsi zhanobila svou půdu i poupata,

jež marně pučí.

za všemi moři jsi znectila bílou tvář,

z hrůzy a hanby máš krvavou svatozář

před lidstvem s jinou pletí;

kdyby to v dějinách byl jenom tvůj už list,

pohltila by tě strašlivá nenávist,

jak jed a smetí.

a přece, evropo bez cti a bez věnce,

jednou se rozpuknou znova tvé pupence

pro pracovitou radost.

na troskách třídy, jež zbožnila zlatou lež,

stařecká macecho, panensky rozkveteš

pro novou mladost.

zločiny zahladíš dělnými dlaněmi,

duch se zas vrátí a potáhne pláněmi,

dědinami a městy.

duch se zas vrátí i na tvoji pevninu

z rozloh, kde spojil se v leninskou rodinu

kontinent šestý.