Evrozína.

Chrám se leskne slavností,

Čech pojat je radostí;

Škůdce vlasti rozplášil.

V hudby znění,

V bubnů rachocení

Silnicí se domů žene

Vojsko listím ozdobené.

Jásá, jásá Rozína,

Čekajecí milína,

V drahém rouše svadebním.

Vzácné kvítí,

Co jen zlatem svítí,

Pro družice přichystala,

Rozmarínu pořezala.

„Kdo to klepá na dveře?

Vítám!“ a hned otevře –

Byl to sluha Milínův.

Ona zbledne,

S strachem k němu sedne,

Jako osika se třese,

Žalostnouli zprávu nese.

„„Vyšel z boje Jaroslav,

Ničím teď se nezabav,

Pospěš přivítati jej.

Rádby k tobě

Přišel, než v té době,

Byťby chtěl, to nemůž býti,

Protož nedli semnou jíti.““

„Bůhť to modlitbě mé dal,

Bůh ho v boji zachoval

Pro mé vroucí modlení!

Dva sem věnce

Zpletla pro milence,

Z lauroví a z rozmaríny,

Pro milence Evrozíny.“

Dcera líbá matinku;

„S bohem! drahý tatínku!

Čeká na mne Jaroslav.

Z boje vyšel,

Rádby ke mně přišel:

Musíť unavený býti,

Zdaleka mu bylo jíti.“

Hvězdy noci zjasnily,

Cestu když nastoupili

Skrze lesy dalekou.

Evrozína

Jenom na milína,

Na brzkou jen svadbu mněla,

Sluhu k povídání měla.

„Jak pak měl se Jaroslav?

Bylli šťasten, bylli zdráv?

Hájil nás tam udatně?

Hle, dva věnce

Nesu pro milence,

Z lauroví a z rozmaríny,

Pro milence Evrozíny.“

„„První v každém srazu byl,

V každé půtce vítězil

Lev udatný Jaroslav.

Hrůza byla,

Krev se hrkem lila

V každé milínově seči

Po blýskavém jeho meči.

Rázem pěší padali,

V prachu, kam tek', hrabali

Koně se i jezdcové.

Trouba zněla,

Sláva mu se pěla.

Na krvavém šírém poli

Zněly vejskem hory doly.

Král se nad tím zradoval,

Zlatý peníz jemu dal.

Co chce míti,

Ku králi má jíti,

Hned že jemu splní všeho,

Chceť jej míti přešťastného.““

„Šťastná! – Co to neslyším!

A já žíti budu s ním?

Dnes již budu žíti s ním?

Hle, dva věnce

Nesu pro milence,

Z lauroví a z rozmaríny,

Pro milence Evrozíny.“

„„Maní velké radosti

Maní často v žalosti

Nám se promění.““

„Po žalosti!

Jenom na radosti

Bohatý s ním život bude;

Všecko, vše mi radost hude.“

„„Uskrovni své naději,

Budeš tomu raději,

Jestli tebe oklame.““

„Neoklame!

Štěstí samé!

Radosti a veselosti

Požiji s ním do sitosti!

Cos tak smutný? zaplesej,

Svadební mi zazpívej,

Dnes již budu žíti s ním!“

„„Může býti,

S ním že budeš žíti,

Čáky plná Evrozíno!

Víc ti však má býti díno.““

„Evrozíno! – Evrozíno! –

Víc ti však má býti díno? –

Pověz, pověz, hrůzu jen!

Může býti,

S ním že budu žíti?

Ach jen vyřkni! – snad to není –

Černé straší předtušení.“

„„Nestrachuj se Rozíno!

Nic nebude smlčíno,

„Rádby k tobě

Přišel, než v té době,

Byťby chtěl, to nemůž býti? –

Hrůzy, hrůzy duše cítí!“

„„Nestrachuj se, nestrachuj!

Žije doma milín tvůj,

Plný touhy po tobě.

Rádby k tobě

Byl šel, než v té době,

Byťbyl chtěl, nemohlo býti,

Proto ty máš semnou jíti.““

Jasnilo se na horách,

Když v takových rozmluvách

Ku městu se blížili.

Hvězdy hasnou,

Stkví se září jasnou

Východ toužně požádaný,

Kraj zří dávno nevídaný.

Již se věže třpytějí,

Oči jí se jasnějí,

Radost srdce pojímá.

„Přišels z boje!

Dnes, dnes budu tvoje!“

Majecí se za nevěstu

Letí, letí polem k městu.

Do pokoje vkročila,

Lidí smutných zočila,

Pláčí, ruce spínají.

Smutné lidi,

Aniž víc co vidí.

Hrůzy, hrůzy znamenala,

„Kde můj Jaroslav?“ se ptala.

V černou síni vedou ji,

Hromnice kde svítějí –

„Jesu! Maria! Jaroslav! –“

Zkřikla – vadla –

Na milína padla –

Slova více nevydala,

Ach! již více nepovstala.