EX TEMPORE.

Žij, hořkosti! Já k sobě přivinu Tě,

jed retů Tvojich vssaju do kapky,

z Tvé trpké číše napiju se chutě,

Ty’s hnací síla mojí kocábky.

Jest lidská duše pramen vodotrysku,

jenž jenom jednou život prožije,

jen jednou vzlétne, zatřpytí se v písku

a v okamžiku zase dožije.

Tak odehrá se tisíc drobných dramat

a každý pramen svoji píseň lká,

svou vlastní duhu na slunci chce zlámat.

Ta duha, to je Zápal člověka.

Já celý svět jsem rád měl láskou ženy,

na každou růži žárlil potají –

a dnes, tak mlád, mám svoje pergameny

a cáry z nich mi v duši padají.

Mé drahé mládí... Nelituji mízy

a ještě dost jí ztratím během let,

však tahle byla jako křišťál ryzí

a měla vůni jarních violet.

Prameny zaschly. Slza nejde s tváře.

Kdo chimérám už dávno výhost dal,

kdo svojí krví plnil kalamáře,

kdo struny snů svých dávno zpřetrhal,

kdo stokrát zklamán, stokrát zase ožil,

kdo líbal knutu z lásky k papíru,

kdo s vlastní duší pouze cizoložil,

kdo zvolna ztrácel víru ve víru,

kdo s bídou, nouzí často býval „per tu“,

kdo v ranách viděl pouhou zábavu –

ten rozumí, ach, tomu jako žertu,

když palice ho praští přes hlavu...