EXODUS

Má duše, z úst tvých zsinalých

se valí bolu lavina,

vzpomínkou požárů stanů tvých,

požáru, který shasíná –

zničení píseň rozdraná,

hrozivé fata morgana –

má duše, z úst tvých zsinalých

se prýští bolu lavina,

ó nech ji slunci vypít z nich,

nech splynout věkům do klína!

V zoufalosti na kolena

shroucená ji duše stená,

osamocena:

Přes rudé od krve moře,

z otroctví hoře,

v průvodech, kde žalmy pěny,

sbor náš, trním ověnčený,

vyšel z noci v jitro nové,

ulekaní vítězové,

z vytržení probuzeni,

bezradni a opuštěni,

kořist šedých smutku chvil –

zachváceni mdloby dechem,

pouště echem,

ztratili jsme zářný cíl.

V dálce skryto nebe, v dálce země mizí,

na hrdlo nám sahá prázdný prostor cizí,

kolem poušť a šeď se slila,

a jak úzkost tudy šla,

u stanů nám usedla,

tiše zakvílila.

Na ruce své unavené

složili jsme mdlící hlavu,

k zemi námi opuštěné

uprchlo nám bludné snění,

v světel, vůní, zvuků splavu

zjevila se v luzném hávu

v šepotu a roztoužení –

Pokušení!

Přišlo náhle, hrdé krásy,

zapletlo nás v měkké vlasy,

teple dýchlo do mdlých tváří,

chladné oči jaguaří

upřelo do duše síní –

(Ach jak kdesi neslyšeni

zaplakali cherubíni!)

Bázeň Sinaje nám z duše vyssávalo,

slabosti se naší cynicky jen smálo,

zničilo duši, zranilo tělo,

usedlo v ssutinách, co pak tu chtělo?

Pozdrav z říše palem, oáz!

Isis hrála světly svými,

Faraonky lákaly nás

nazpět zraky gazelími,

byssus z komnat porfyrových

dráždivě tak šelestil,

těžkých květů lotosových

vonný z ruček déšť se lil,

umačkal nás, zasypal nás,

prudkou vůní otrávené,

v zapomnění moře pěnné

potopil nás sladký Nil!

Zvonil hlas Tvůj? – Na klekání

výstrahou jen marnou zněl.

Zrak Tvých hvězd? Ó k umírání

zbloudilých jen zaslzel –

Skleslost, jež snem zhoubným zradí.

Uštknuli nás hadi!

Obludným hladem štváni jsme nyli,

v Mara z vod hořkých toužně jsme pili,

poznali objetí hlíny. –

Bratři, to v říši zklamané touhy

pochod byl horečný, smutný a dlouhý,

v bludiště smrtících kouzelných kruhů,

přes puklá srdce, přes mrtvoly druhů,

obětí společné viny.

Ó budoucí, až najdete

u cest někde bledé kosti,

hrst hlíny hoďte, řekněte

„Havete“ s útrpností:

My nejsme lepší, my, co zbyli!

Jediná spáso, Beránku milý,

krví Tvou značeni vyšli jsme ze tmy,

vzkříšený zůstaň s námi i dále,

znič jako vozy temnoty krále

přeludů roje! Pohled Tvůj letmý

s břevna, na kterém pníti jsi chtěl,

zažehnej každé uštknutí hadí,

překonej únav omamný dech,

ze skály Tvé ať pijem vždy rádi,

za Tebou v Kanaan vjíti nás nech.

Tam se rtů našich zářících

Ti splyne díků lavina,

zoufalá píseň bloudících

zapadne věkům do klína,

a nová bude zazpívána,

vítězný jásot nového rána,

ve kterém z pěti růží Pána

paprsků proud tmy protíná,

zpěv Beránkova vykoupení,

jaro, jímž mládne starý svět,

všech těch, již došli zaslíbení,

jásající Exultet.