EXODUS.

Sen slavný hlavou táh’, do jitra šíralo,

a nebe žhavé od hory až k hoře

se slavně vlnilo, se zemí splývalo

a bylo jako rozvlněné moře...

Pták plochou přelétl, strom táhle zašuměl,

hlas zvonku nesmělý v dálce se zrodil...

Cesta mne lákala, v ní život květy vřel...

Já měl si jíti pro otcovský podíl...

Před domem used’ jsem, na pout svou přichystán,

a čekal tiše, až se bratří vzbudí...

Cosi mne lákalo: „Jen vyjdi z městských bran

a zanech za sebou, kdož věčně budou chudí...

Je třeba víry jen a silné odvahy

na cestu do výšin, kde zdravý vítr mrazí...

Kdo slabí jsou, těch zanech za prahy...

Je jeden přítěží a tisíc silných srazí...“

Bez hnutí čekal jsem... I hlas byl trpěliv...

„Je stejná,“ hovořil – „jak byla tato raça –

při prvním zkrušení zareptá jako dřív:

Proč jsi nás vyvedl od hrnců plných masa...“

Z hloubi jsem vydechl, vstal, zrakem změřil dům

od základů až nahoru ke krovu...

Syknutí, netrpěliv, nechal projít rtům –

a na patník k domu usedl jsem znovu...

Po hodině předlouhé teď tiše přemítám,

zda sváděl mne to ďas, anebo volal osud...

Spí bratří na ložích... A v čistém jitru sám

tu sedím před domem... A čekám – čekám dosud.