EXULANT. (VI.)

Na vysoké hoře tam jsem stál,

na vysoké, sněhem kryté, pusté:

od severní strany vítr vál,

vál a rozděloval mhly mi husté.

Mhlou jsem kraj zřel ještě jedenkrát,

o nějž, dokud slzy oči rosit –

o nějž nikdy nepřestanu lkát,

dokud v hlavě oči budu nosit.

Tenkrát vlasť svou zřel jsem naposled!

Míval ráj ten jindy jara zdoby –

Tenkrát velký hřbitov plný běd

kryly ledy jen a čerstvé hroby.

Milý bože! jen když uchystán

starci růvek bude v zemi svaté;

nyní – nechať cizinou jsem štván!

Tak jsem ruce k nebi zvedal spjaté.

Hnán, jak plachá laň, jsem stěkal svět.

Hlavy hor mých zas se zelenaly,

hlavy hor mých pokryl sníh a led –

loď mou od přístavu vichry hnaly.

Jsem jak lašťovice, které hrot

zlomil hbitý let a pružné křídlo;

odletěl již celý její rod,

ona nemůž letět v lepší bydlo.

Bože! jaký tresceš ve mně hřích?

Hory mé co rok se zelenají

a co rok mé hory zbělí sníh –

a já posud pláči po svém kraji.

Stáří sníh na hlavu sype mou,

s šedinami též i čas můj přišel,

čas, že hrob mi touhou jedinou.

Bože! – proč mne bůh můj nevyslyšel?!