EXULANT. (VII.)

Já syna měl – tak drahý není králi

skvost nejkrásnější v jeho vínku zlatém,

jak druzi dva tak jsme se milovali,

jak otci syn by synem byl i bratem.

Já syna měl – on prvým bojem splácel

vděk lidu, jehož krev mu v žilách vřela;

v posledním boji národ dokrvácel –

oběma jedna mohyla se bělá.

Já ženu měl – tak drahý králi není

lesk koruny, ni záře zlatohlavu,

ni žezla moc, ni trůnu povýšení,

když všechen národ v plesu jásá slávu.

Já ženu měl – ó utíkání bědné!

Smrt z libých snů ji v tvrdé bez snů spaní,

a z mého náručí v klín půdy ledné –

však půdy svaté, půdy rodné – sklání!

Já vlasť jsem měl; čím otec k synu přilne

a syn zas vděčnou láskou splácí otci,

co v srdcích hlasy budí neomylné

a k sobě poutá nevýslovnou mocí –

Ó! vší tou láskou srdce k vlasti spjaté,

s ní srostlé těmi kořeny je všemi.

O! vlasti, jedna píď tvé půdy svaté

mně dražší jest než trůn nad cizí zemí.

Já vlasť jsem měl – než vlast má odervána

mně od srdce, jež tím se dokrvácí.

Jsem jako strom, když koruna mu sklána,

a bouře peň z kořenů vyburácí.

Já nemám syna již, já nemám ženy –

proč v boji, v útěku mne vůle boží,

proč živila chléb dadouc vyprošený –

když v cizí půdu stařec kosti složí?