Exulanti.

Blíž mezí českých, tam kde sever strážný

zasednul v trony šedověkých skal,

kde dávné doby prales líčí vážný

a sněhohlavý přizvukuje val;

na pevném štítě, který skály rodí

a od severu vrchů střeží kruh,

se temné stíny dubů starých brodí,

hoj v jejich kole divný dnes je druh...

Noc tichá – – Slyš! kdo zaúpěl to náhle,

že ve skalách zní odpovědi táhlé?

Ten divný stín? Ne více pouhý stín:

do skalin padla luny zář

a osvítila kmeta tvář –

i mizí přelud do skalin.

A na skal štítě, vlhký hled,

stál dlouho, dlouho bílý kmet...

Než luna uspí paprsky své chudé

a nová zoře z rodných svitne hor,

než vzbudí den, zlou vyštván moci bude

ach na vždy z vlasti exulantův sbor!

Ó krutý bol, kdy z otevřených hrobů

tisíce bratrův úpí o pomstu;

kdy minulosť, kdy zlatou vlasti dobu

vrah v krvi otcův skrývá potomstvu!

Ó krutý bol, když mizí očím zvolna

jich drahé země utěšený břeh,

kdy za vyhnanci upomínka bolná

a nekonečný, věčný stená vzdech! – –

Už temno ve zábřesku jitra mizí

a nový světlý oblouk blíž a blíž.

Rdí z východu se krásné růže ryzí

a den se snáší s hůry níž a níž,

až v lůna lesů, v skalin klíny,

jimž zvolna líbá tváři zrosenou

a náruč otvírá jim plamennou,

až vylíbá z nich zřídlé mhly a stíny. –

Kmet ještě stojí, ještě teskný hled

bdí nad otčinou vroucně, naposled...

A jako bouř se z prsou bolesť dere

a spráhlí rtové vzdechy rodí steré.

„Ach jaký obraz jitro mi tu kreslí!

Tichounké háje v svěžím usmívání

jak ku sněmu se dohromady snesly – –

dál dýší lesy jako v zadumání;

za nimi vystupují drobné vísky

i zlaté báně hrdých našich měst –

toť naše staré vážné obelisky,

toť naší slávy skvostná ratolest.

Však hle, ten kouř, jenž jako havran šedý

tam zakroužil nad spícím údolím!

Teď kolkolem se mrak rozvinul bledý

a děsné jiskry hází okolím...

Ó velký bože, totě pozdrav denní

těm, v nichžto milosť tvoje zatrůní,

jež na mučidlech úpí ve vězení,

tvá pravda sotva že je osluní?

Tak Roma mluví k českému teď lidu!

Kde ještě který nekrvácel vzdech,

teď nekonečnou končí svoji bídu,

teď umírá ve vraždy plamenech!

I boří města, krví tyran třísní

uvadlé hořem kmetův šediny;

od prsou matce dítko škubá s písní

a chýže kácí k nohám chudiny!

Pak krví opit pyšně světu hláše:

,Krev jejich na nás i na syny naše!‘ –

Ach svaté hroby předkův bourá, ničí,

a odkud někdy modlitby se nesly,

tam nyní jenom plamenové syčí

a kol se šíří ohnivými vesly!

A přec tys, bože, pravda nekonečná;

tvůj hněv jest dlouhý, leč tvá milosť věčná!

Ó dej nám, bože, dobu blaha zpátky,

vrať vdově muže, vrať jí otce zas,

vrať dítku náruč usoužené matky

a matce úsměv, který s dítkem zhas’!

Ach darmo volám, ty víš, co nám k spáse.

Nuž půjdem světem bídní, vyhnani!

Snad synům našim vzkvete v plné kráse

po dobách trudných – blahé shledání!“

A domluvil, a z očí slzy řinou,

však jako ku žehnání pnou se paže

a jako k obejmutí nad otčinou...

Už doba přísně do táboru káže...

I rozvil den se v růžích plných

a ve paprscích zlatovlných

skráň horstva tone divoká...

Ach lépe těm, jimž hroby kryjí hlavy:

je nesouží víc bolesť hluboká,

jim o vlasti přec v každé noci

zašeptá měsíc milé zprávy;

a z jitra slunce divotvorné moci

jim na mohyly slzy vylká,

že oživne zas každá žilka,

že ruce ještě v chladné hlíně

vymodlí štěstí domovině.

Teď na kolena klesl všechen sbor

a ústa k nebi hlesla bolesť svou,

a samo lůno divokých těch hor

svůj ozvuk neslo za jich modlitbou.

A povstali a ohledli se zpátky

po drahých věžích, tratících se v dáli,

pod nimiž leží mnohé slzy, žaly

na růvku dítek, otce nebo matky.

Stlumili štkání, pokročili v před –

jen ještě dlouhý, dlouhý zpátky hled:

a hory uzamkly se – naposled.