Exules filii Hevae.

Jsme vyhnanci! – mně v slzách srdce praví

a duch se v teskných dumách zvolna ztrácí

a snové moji, černokřídlí ptáci,

juž táhnou kol mé unavené hlavy.

Zpět myslím na čas zašlý, eden smavý,

kdy člověk spokojen žil v tiché práci,

jež blažit zná jen – nikdy neztrmácí

a nevynutí ze skrání pot žhavý.

A spřádám dál tu smutnou báji šerou

o lidském štěstí, zlatém jeho věku,

kdy Bůh se v lásce klonil ke člověku,

a slzy hořké v oči se mi derou,

jak duch se do vzpomínek hloubej hříží,

já dvakrát cítím vyhnanství, ach, tíži.