EYLAU
... po bitvě, jak bylo zvykem Jeho,
jel přes bojiště...
– a všechny rány v předu, žádná v zádech –
oh, hrdinové! Je-li krasší smrti,
než takto v plné síle býti skácen?
S pohárem v ruce při hostině žití
vstát k přípitku – a náhle rázem klesnout
bez příprav, bez traplivých sbohemdání
a bez vědomí všeho, co kdys bylo
a bez myšlenky na to, co má přijít?
– Ten hoch tu dýše! Dejte mu... Zde víno
císaře tvého, napij se, můj milý,
a zavezte jej k Larreyovi! Larrey
tě spraví – přihlas se mi potom! –
Soult operoval jako vždycky vzorně.
Jste, maršale můj, dneska bez odporu
strategem prvým všech vojsk evropejských.
A kdyby Murat – ano, tebe míním –
v čas kdybys byl dva regimenty vhodil
tam ke hřbitovu – ale nechme výtek,
vždyť den je náš, a krvavé to pole
je také naše. – Grouchy! Kde je Grouchy?
Jsem spokojen s ním, byl i generálem
i prostým vojákem a o něm platí:
Kdo koule nebojí se, tomu ona
se raděj vyhne. Také Hautpoul zůstal
své slávě věren, doufám, rána jeho
že bude krátkou episodou klidu
v životě rušném – adjutante, jeďte
a vyřiďte mu moje pozdravení.
– Oh, Barbeyrac zde, plukovníku, mrtev?
Jsi mrtev, milý? Klobouk dolů, páni,
byl jedním z hrdých členů šlechty mojí,
ran dvacet měl, což váží dvacet předků,
dvacátou prvou vymírá rod jeho.
Byl u Pyramid se mnou. Berthiere,
má ženu, dcery – podáte mi návrh.
Smrt taková! A smrt, kdy člověk leží
v posteli s pěti chorobami v těle
a sestárlý a žitím spotřebován,
nicotným dením žitím beze smyslu,
do zvůle vydán muže dryáčníka,
jenž lektvary v něj vlévá, prášky sype
dle nápadů své nerozumné hlavy –
ne, nepřeji si, páni, takto umřít,
ač zdá se, že ta koule, jež mě trefí,
ulita do dnes není. – – Zde je místo,
kde srazila se jízda moje s ruskou –
vy hoši moji – – hle, a tento dýchá,
pět Rusů kolem! Trochu vína na rty
a legie kříž na hruď – poznáváš mě?
Tvůj císař, ano. Přijď, až budeš moci
a přijď hned v důstojnických epauletách –
vy, Berthiere, vyhotovte patent
a pošlete mu jej hned k Larreyovi.
A na shledanou! V příští bitvě, doufám,
že bataillon ti svěřím! – Tihle Rusi
jsou jako stádo ovcí: kule bijí
a palaš padá – oni nepohnou se
a stojí, stojí... nepříjemno vidět,
jak vlastně jejich bezmozková masa
bojovat umí! Živá zeď a dokud
jí nepoložíš – nehnutě ti stojí. –
Koníky mají malé, ale dobré
a koně ti jsou jako jezdci jejich,
má potřeb málo, vydrží a nese
tíž sebe větší, bitva nezleká ho.
Toť národ Skytů, Herodot už o nich
vypráví, jak jsou nenápadni v míru
a strašni v boji... Hle, ty obličeje
zarostlé vousy, sotva jen že oči
z nich vyhlížejí, lidé-zvěř bys řekl...
A leží jich tu – – skácený les lidský
a celé louže zmrzlé krve kolem...
Chtěl jsem se dívat jednou, kterak Larrey
provádí operace – ale sotva
říz v tělo – hned se zatmělo mi v očích,
zeslábla hlava, byl bych jistě omdlel,
kdybych se nebyl okamžitě vzdálil...
Ostatně soudím dle svých zkušeností,
že líp je vésti války v ostré zimě –
ze zimních bitev ranění se jistěj
a dříve uzdravují. Zmrzlá krev je
obvazem prvým otevřené rány
a zimou také palčivost se mírní
těl rozpálených – ze slavkovské bitvy
se devadesát procent uzdravilo,
z té u Marenga sotva polovice.
Ta pravda může zmírnit trapný dojem,
jejž tohle jeviště nám dneska skytá – –
Po každé bitvě svářící se vládci
by měli spolu jíti po bojišti:
jsem jist, než přešli by je, že by jistě
mír uzavřeli, trvalejší přísah
a smluv a slibů. Já svou kůži nesu
vždy v hovor děl – však moji páni bratří
vždy byli v závětří – tak není možno
se dohodnout, a sotva šavli otřels,
už zas ji nutno tasit k novým ranám.
– Hle, ten Rus žije – adjutante, smočte
rty jeho vínem – – vida, chňapl po vás
jak fena podrážděná – zdvihá se – cos hledá –
má pistol – pozor, hlavy sehnout! Střelil
a střelil po mně! Tři muži ať vpálí
mu salvu v prsa! – A kde, páni, stojí
trofeje dnešní? Zajatci a děla?
Jich málo, vím. Prus, Rakušan nás vždycky
odmění jinak než Rus polobarbar.
Však ve zlých časech za vděk berem málem,
je za to mrtvých víc. Prus s Rakušanem
jich nikdy dosud neměl tolik... Jeďme!