F....

Tys vyplnila celou duši mou,

svou něhou bytost mou jsi celou prodchla,

že stala jsi se světem, bohem mým,

a po tobě jen prahnu v horečkách.

Ty krásna jsi jak bílá lilije

na břehu vod, kde nezapadá slunce

a hoří jako maják ztrnulý

a hází žár svůj v lesklou hladinu,

svých jasů stele pruhy krvavé

v kalichy růží, bledých narcisů,

jichž vůní tvoje vlasy třesou se,

tvé hyacintové se vlasy třesou.

Jich vězněm je mé srdce opilé,

tvou vnadou spilé, čistotou tvé duše:

když v křišťál očí tvých se zadívám,

jich září vidím její hlubiny

a chvěji se. Jak hrobka z opálu

jest oko tvé, v níž touha moje stlívá,

má touha zlíbat klidné tvoje čelo

a oči a pak ruce, bílé ruce.

Ty zvedla jsi mne z prachu všednosti

na sněhu rukou těch, na dlaní sněhu,

jež zdvihají se večer k modlitbě.

Tys vyplnila celou duši mou,

sne žití mého, nikdy nedosněný

sne tratící se v nekonečnu lásky!