F. HERITESOVI k padesátce.

Letí časy jako voda,

jitro pryč, je poledne.

Ať si letí, jaká škoda,

když jsou tolik nezbedné.

Cožpak proti tomu zmohou

v letící své závrati,

kdo z nich sobě prací mnohou

nesmrtelnost uchvátí?!

Za ta léta všecko vzíti:

smích i pláč a boj i klid,

trny dneška, zítřka kvítí –

není-li to krásně žít?

Pohár zvedat i jej tříštit,

s životem se horce rvát,

vidět krev svou vlastní prýštit,

ale pevně jak strom stát.

Vše to, bratře, žils tak hezky

padesát let a jsi mlád,

smích svůj tkal jsi v „Humoresky“,

„Pod čárou“ hněv nechals plát.

„Za dědictvím“ též byls v honu,

na „Tři cesty“ jsi se dal,

na „Návštěvy“ v dobu onu

Atlantik jsi přeplaval.

„Všední zjevy“ zřels a zažil,

jak je dala potrefa,

vypátrati jsi se snažil

„Tajemství strýce Josefa“.

Pak „Jan Přibyl“ tvrdohlavý

zajal Tě jak zázrakem,

ale hned zas pil jsi k zdraví

s „Kancelistou Novákem“.

Co dal den, co duši hřálo,

chytils ze všech obzorů,

co v ní v mírný úsměv tálo,

navleks „Na nit humoru“.

A když našels „Boha v lidu“,

naslouchals v zlé předtuše,

setkaná Ti bez poklidu

ryla „Vrásky do duše“.

Jakkoli však bral jsi žití,

nálady a zátiší,

v trní Tvém i ve Tvém kvítí

stál vždy kdosi nejvyšší,

a ten Tobě dosud žije,

ten Ti bude svítit dál:

je to zářná poesie

a její brat ideál.

Tím jsi dobyl zem svou zdejší,

kde jsou dobří, ti jsou Tví,

to je, bratře, nejkrásnější,

nejskvělejší vítězství.

Lásku dobrých bereš k svátku,

žes jí, dobrý, dával též,

s tím let ještě hodnou řádku

v šťastném zdraví dobudeš.