F. J. THOMAYEROVI

Dík, příteli, že podal jste mi

ten milý květ, jenž drah mi je, –

hle, každým jarem v rodné zemi

se vždycky znovu rozvije

a vůní sladkou těšit bude,

až dávno v hlíně hřbitova

já budu spát, – a dochová

i za hrob dál mé jméno chudé.

Bez ženy, sám a sám jdu světem,

sen luzný se mi darmo zdál,

a nedáno mi, abych k dětem

se skláněl, v nichž by žila dál

má památka, jimž přešla do žil

by moje krev a v nichžto rád

své dětství ještě jedenkrát,

své vlastní dětství byl bych prožil...

Sen milý darmo v duši vzrůstal,

jak žitím šel jsem řadou let,

já osamělým, chudým zůstal,

jenž zapomněl tu pomýšlet

sám na sebe. A přece vždycky

s tou věčnou touhou člověk srost',

dál ještě žíti v budoucnost,

když ve tmách zajde život lidský...

Snad jedna kniha na čas krátký

žít bude dál, – a kdož to ví?

I ta snad zajde bez památky

a příštím nic už nepoví

zapadlá kniha z doby jiné,

ten vytržený, chudý list,

jenž padne vichrům za kořist –

a v zapomnění jméno splyne...

A ukryje nás chladná země,

až osud jednou pokyne –

však přec, vím, něco zbude ze mně,

co nezemře a nezhyne.

Nechť umřeme! Buď smrti zdráva!

Co bylo v nás, dál živo jest

a věčně bude znovu kvést –

a v tom je přece také sláva!

Nechť umřeme! V květ plný krásy

se změní popel našich těl

v čas, kdy se jaro k zemi hlásí

a slavík znovu přiletěl.

Nechť umřeme! Co bylo námi,

to vždycky znovu z hlíny té

zas každým jarem vykvete

a sladkým dechem srdce zmámí.

Mám šeřík, jenž se po mně zove,

a mám tak rád svůj krásný bez.

Ten v každé příští jaro nové

pokvete stejně jako dnes

a vždycky těšit bude znova

omamný jeho sladký dech,

v němž jiní budou po letech

si šeptat lásky sladká slova...

A, hlavu vedle drahé hlavy,

snít budou, srdce plné dum,

a šeřík můj, ten plný, tmavý,

se schýlí k hlavám milencům

a v lásku jejich, v jejich štěstí,

v blouznivou chvíli přesladkou

on tichou, sladkou pohádkou

nad skráněmi jim zašelestí...

A pohádka to bude stará

už tisíc let, už tisíc let...

A člověk přece nikdy z jara

jí ubránit se nedoved'

a v jeho sny a v jeho dumy

znít bude ještě tisíckrát –

kdo v životě měl koho rád,

kdo miloval, jí porozumí...