F. V. Jeřábek.

Byl’s jednou z hvězd, jež jitro provázejí,

když probouzí se k životu a jasu,

byl’s poutníkem své doby ve šlépěji,

jež za pravdou šla, hledající krásu.

Byl’s vlnou v proudu, který znikne stěží,

byť steré hráze v cestě rvaly ho,

a kamenem byl’s, v základech jenž leží

a nese tíži chrámu příštího.

Hvězd úsměv zastře slunce září plnou –

a na svém nebi krouží hvězdy přece,

ta vlna splyne záhy s mnohou vlnou –

leč neviděna proudí dále v řece.

A základů, jež ukryli jste v zemi,

těch nedotknou se denní bouř a trud:

ten každý kámen, ve své tíži němý;

chrám zvedá k výši, silen, nepohnut.

Buď požehnán, ty tichý pracovníku!

Z tvých základů výš pne se nové dílo,

psal’s ryzí slova doby do pomníku,

a písmo tvoje hluboko se vrylo.

Den plnou září svítí v českou hrudu,

kde sémě tvoje teplem rozkvítá –

v tu zkypřenou a plodnou naši půdu

je tvoje stopa pevně zaryta.