F. X. Svobodovi.

Co můžem druhu říci druh?

Ve povinnosti spjati kruh,

jdem oba ve jhu stejném dál;

jen chvílí se nám uvolní;

a v těch se srdce rozbolní

a pláče Ideal!

Však jen přec v tento okamžik

jsme sví a volní, bohu dík,

a řeknem všecko, co jen chcem;

nám život – moře zpěněné –

své šepty svěří ztajené,

čím dýchá dnem i snem.

Jak škebli k uchu bysi chyt’,

jen v hudbu její zachytit

to vše, co kol se ozývá,

co myšlénka jest, co jest sen,

čím otrok jsi, čím svoboden,

co zraje, uhnívá!

A v sled je všecko jeden proud;

jen moci od moře se hnout,

to lne až v obzor mlhavý;

můj bratře, já tu sedím sám,

a číši svoji pozvedám

jen Tobě na zdraví!