FA PRESTO

Utíkej, Káčo! Zpěv ten klatý

v mou duši nezbednou se vpil,

já oděl jsem jej v různé šaty

a redakci jím oblažil.

Ta přijala ten pot mě hlavy –

ó proklet budiž onen den,

na bludné cesty pyšné slávy

jsem byl tím činem zaveden.

Neb kdo se rád svým bližním smává

rád přijal též tu epopej,

mých známých druž se smála dravá:

Ó Káčo! Káčo! utíkej!

Z nich kdosi původcem byl rady,

bych v knize vydal tuto věc –

a nakladatel jeden mladý

dal tisknouti ji, bláhovec,

Však člověk míní, osud mění,

neb nakladatel umřel mi

(a konkurs stihl jeho jmění,

což mrzelo mne převelmi);

on předmluvu též objednal mi,

však čekat omrzelo jej –

já nad hrobem jsem pěl mu žalmy:

Ó Káčo, Káčo, utíkej!

Tu nakladatel druhý, třetí

i čtvrtý přihlásil se též,

rad dobrých bylo jako smetí

a přišly intriky a lež, –

ó marné sliby, staré klamy,

vám hezky se to povídá,

z vás duše každá odříká mi,

když o práci se dovídá.

A mně jen přenechány zlosti

a posměváčků celý rej,

jenž tázavě pěl do sytosti:

Ó Káčo, Káčo, utíkej!

Hle, kniha téměř vytištěna,

ať sazba prý se nezmaří –

a v cestě stojí pouze cena,

již dlužno platit tiskaři;

však s konkursem se těžko jedná

a proces již mi blízký byl,

když radila mi duše jedna,

bych sám si svou věc odkoupil,

Já nedostal ni vindry za ni

a teď – ne, děj se tu co děj,

již nechci o tom slyšet ani,

o Káčo, k čertu utíkej!

Ó Káčo má, jak ubohá jsi,

vždyť kdosi chtěl prý k posledku

tvé všecky poetické krásy

si zakoupiti za pětku...

Však v světě má svůj konce všecko

i zármutek můj přemnohý –

dva dlouhé roky Tebe, děcko,

jsem honil, kocour ubohý,

teď konec je – a k svému cíli,

má drahá Káčo, se mnou spěj,

těm, kdož tě k žití probudili,

ó Káčo, Káčo, utíkej!!