Fabrička.

Každý den z rána v zrychleném kroku

ulicí šerou jde dívčí zjev,

zlomené poupě, osmnáct roků –

v továrnu volá píšťaly zpěv.

Znavená víčka, ubledlá líčka,

olejem strojů prosáklý šat,

v rozmaru pána bezcenná hříčka –

v duši i v těle bolestný hlad.

Veliké sály v divokém ryku,

víření strojů jak ďáblů roj:

moloch je lačný, vše shltne v mžiku,

životy, zlato i krve znoj.

Slunéčko svítí a rdí se kvítí,

motýlů v polích laškuje let;

v továrním sále chce moloch píti –

zlomené poupě, osmnáct let!