Fabrikant Skrad.

Chudý lid strádá v pohorském kraji,

dře se za stavem, sotva se nají –

tož náhle stál tu dům jako hrad.

Vysoký komín se týčí k nebi,

oh, ví co lidu je zde potřebí,

dobré má srdce fabrikant Skrad!

Jinak to ihned chodilo kolem,

lépe se žilo za chudým stolem,

farář křtil víc – má výdělek rád.

U muzik plály do rána svíce,

mládencům, pannám sežloutly líce,

popouštěl vestu fabrikant Skrad.

A kdo sem přišel za málo roků,

hrozně se divil při každém kroku,

z továrny když zřel davy se brát.

Pod krásnou vilou, kde rostla tráva,

někdy lid vděčně provolal „Sláva!“ –

tak to rád míval fabrikant Skrad.

Však jednou divné koření zkvetlo,

pořádek nový důkladně spletlo,

prokletá chvíle na tisíckrát!

Utichly na ráz v továrně stroje,

hučely davy jako včel roje,

až vztekem umřel fabrikant Skrad.

Plakala hořce ctihodná vdova –

však brzy stroje letěly znova,

olovo a prach lid musil žrát....

Pan farář pak o spuštění hřímal

a peklo volal na rudý příval,

kterým se zalknul fabrikant Skrad.

Na stráni v hrobce se zlatou bání

spravedliv čeká na zmrtvých vstání –

do vetchých nechtěl hřbitovních vrat.

Z fabriky ohlas letí sem hluku,

rab jde kol, zvedá zaťatou ruku –

však tiše dřímá fabrikant Skrad.