Facír.

Jak jmenoval se, nevím už,

snad ani neměl jmena,

jen věděl, že mu otcem muž

a matkou byla žena.

My facírem jej zvali jen.

Vždy přicházel, kdy vzrůstal den

a ptačí zpěv zněl lesem.

My děti jsme jej s plesem

vždy vítaly, i starý pes,

neb facír všem věc milou nes’.

Na čapích nohou krátký trup

a stářím shrblá šíje,

na lysé lebce sporý chlup,

knír šedý ústa kryje.

Zahnutý nos a bystrý zrak,

však v sivých očích hraje šlak,

a v smědé tváři vrásky,

jak písmo dávné zkázky.

Dlouhaté ruce, rudá pěsť,

aj, to náš starý facír jest.

Vysoké boty, sšlapané,

se pyšní barvou lišky;

punčochy pestře protkané

a kabát, z šedé myšky,

výložkem zdoben zeleným,

též barvy klobouk s děleným

tetřívka peřím stranou,

přes plece brašnu zdranou,

z úst dýmka visí, dvojka v zad:

tak vyšnoren k nám facír vpad’.

Ba do naší vpad’ myslivny

ten bludný pták, vděk dětem,

jež hovor jeho podivný

kouzelným vodil světem.

Nechť otec, matka broukali,

my na přítele nedali,

jenž pohádky a šprýmy,

přemnohé pěkné rýmy

vždy z dlouhé pouti přines’ nám,

jež povídat jen uměl sám.

Však otec, matka smířili

se s krotkým hostem záhy;

zbraň vše se leskla po chvíli

a záhon vždy měl vláhy.

Myslivnou zněl náš dětský smích

a nebylo, by hovor stich’

kdy při společném stolu –

leč hráli staří spolu –

vždyť v myslivecké latině

náš facír prvním v otčině!

Když večery se dloužily,

tu svým jsme jej už zvali;

však oči jeho kroužily

teď často kdesi v dáli.

Zamyšlen, truchliv bývával,

i před námi se skrývával.

Když první padlo jíní,

tu s rána stanul v síni

vypraven k cestě. Šeptnul dík

a facír v pestrém doubí znik’.