Fadessa.

Ó odpusť, mamičko, můj vtip je neurvalý,

jak rána zjitřená mne cosi v duši pálí,

je smutno srdce mé a zlomena má síla –

ó já bych plakal dnes, že’s mne tu porodila!

Jak v hloubku padal bych, když k domovu zpátky,

kde leká tma a tma, a neplá paprsk sladký,

jak sněhem špinavým bych vláčel svoje nohy,

když navracím se k vám, svým vzletem přeubohý...

A nežli dojdu k vám – ó moji předrazí,

ta šedá fadessa mé srdce umrazí!

Tak jsem tu týden už –-a ani jeden nápad...

Ó země Faiaků, kam pojednou jsem zapad’!

Vtip, jejž jsem před rokem zde maně propověděl,

je stále ještě živ, už dvapadesát neděl –

vy jistě čekáte, že přinesl jsem jiný!

Ó vím, až zeptám se vás dneska na noviny,

já neuslyším víc než tyhle památnosti:

že naše pastuška dva nové lumpy hostí,

pan farář v kasino už nejde na bulku,

a Pepa správcovic má novou karkulku.

Ó když si pomyslím, jak tupě žijete tu,

vy ctnostní občané, tak bez bouří i vzletu,

jak celý život svůj tu prodřímáte chabě

a dbáte toho jen, co povídal pan hrabě:

já chtěl bych bořiti v ráz všechno s Karlem Moorem,

já chtěl bych celou zem i nebe spálit vzdorem –

či znaven jako on svůj život proklít krátký,

a chtít jen navrátit se zase v lůno matky,

a být pak podruhem a vláčet okovy –

ó moji rodáci, ó zrovna jako vy!

Můj vtip mne opouští a moje plány blednou...

Já kdybych vtipným byl, jak býval jsem, zas jednou,

vtip ještě jediný bych provedl vám, páni!

Ten tulák, písničkář, jejž nechcete znát ani,

by domů vrátil se a koupil kousek pole,

v svém domku předměstském by dřel se na stodole,

a z vašich ctnostných dcer (jak umějí, ach, vařit!)

by za choť jednu vzal a začal hospodařit,

a začal pomlouvat – líp, nežli vy, ó líp ! –

ó bože veliký, to byl by přece vtip!

A víte, pánové, tak zhola nepůjde to!

Až zima pomine a nastane zas léto,

já dluhy zaplatím a seberu své krámy,

dám s bohem životu – a zemru mezi vámi!

Ne klidně jako vy: chci zříti rodné lesy,

tam u nás na horách až zastřelím se kdesi,

až v jejich nádheru já navždy zmizím podlý,

kde hřímá příroda i potichu se modlí,

kde hoří západy, než večer pomine,

kde všechno krásné jest – a věru, jen vy ne!

A hrozným postrachem svým rodákům se stanu...

Pan farář s kaplanem kdys v polích půjde k ránu

a řekne zkroušeně: „On neměl víry v boha

a proto skončil tak – ta matka přeubohá!“

Pan kaplan zahledí se v dálku nepohnutě

a dá mu za pravdu a pak si šňupne chutě...

Ó zbožní pánové, váš výrok mnoho váží,

já ani krejcaru vám na mši neodkáži –

mně stačí vzpomínka té duše vzdálené,

jež jistě v modlitbách si na mne vzpomene!

Má zlatá mladosti, v svém bohorovném hříchu

tvá posa tragická jak po letech je k smíchu!

Tvé kletby hněvivé, tvé potrhané struny,

tvá svatá nenávist, tvé blesky z kalafuny –

dnes vše to vypadá jak staromodní časy...

A přec, má mladosti, co bývalo v tom krásy!

Těm kletým kramářům, když ubývalo síly,

svůj titul královský jsme rádi zastavili –

a teprv po letech z nás každý chtěl by rád

zas třeba o hladu své říši kralovat!