Fadessa dnů.

Lektura zvolna padá mi do klínu,

a zrak svá víčka mdlá a chorá stáhne,

horkými prsty do duše mi sáhne

dusivý fantom srpnového spleenu.

Nedělní klid, tak těžký, vzduchem táhne,

že sotva dýchám, v lebce průvod stínů,

a teplou vodou vlažím uschlou slinu

ve žhavém hrdle, které práhne, práhne...

Pak lože rozhodím, v podušku skryji

svou tvář –, však místo agonie spánku

jen v křeči bezklidné se tělo svíjí. –

Tak mine zítra den, jak dnes a včera,

bez třpytných krůpějí, bez svěžích vánků

jak plocha pouště palčivá a šerá.