FANTASIE.

Ve chrámu duše mojí jednou tomu bylo –

Nad ledovci jejími velké olověné mlhy stály – tlačíce se...

pod nimi dlouhá řada lidí chromých stála – modlíce se...

a jejich umdlené a lesknoucí se zraky hltaly vůni spodní

Nepoznaných Jar – – –

Pak jeden – s ryšavými vlasy – povstav

mluviti se počal takto:

Nepoznaná Jara!

Nám květy uvadly a my je vzkřísit chtěli

strachem o ně bojíce se, tiše jsme se chvěli,

myslíce, že neuvadnou – – – vadli často, vadli...

Bolestí se smáli... před oči se kladli...

V Nepoznaná Jara duše jich se nesly,

opojeni Vůní pod nohy nám klesly – – –

Myslíce, že neuvadnou – dovadnuli – – –

Trpělivě Tíži naposledy vzdmuli,

pohledy nás zlíbajíce tiše odcházeli...

Za nimi jsme dívali se – – –

K obzorům jsme zřeli...

cítili jsme, že nám odumřely.

Zástup:

(temně)

ano! (zoufale) Odumřely!