FANTASIE LETNÍHO JITRA.

V růžových jitrech, kdy ještě ptáci spějí

a mlhavé rybníky potichu zpívají,

ó, dítě milené, obcházím potají

kol zámků zřícených, obrostlých staletým houštím,

zelené pupence lilijí hladím

v panenských zahradách, podobných zlaté Tvé duši.

Jde světlo do zahrad – to slunko začíná stoupat

a písně rybníků počnou se do mlh ztrácet,

z pupenců lilijí tisíce bělostných poupat

za slunkem vyskočí – –:

oh, dítě, hodina přišla,

kdy v rosu usedám na březích vod,

ve struny loutny své potichu uhodím,

aby se rozpěly ve chorovod – – –

Jsou mlhy, k nebi jdou – – za nimi duše má – –

vysoko nad nivy k nebi se nesem,

z hluboka jásají vzbuzené lilije,

z daleka zaznívá ptačí zpěv lesem,

z hluboka, z daleka mlhy k nám spěchají,

blizounko k nebi juž –: vidět juž andílky,

průsvitná křidélka mají!...

„Andílku!, zavolám – Holoubku, dušinko!“ – –

– v náruč mi přiletíš, zulíbáš oči,

rozkošná, blankytná křidélka máš...

„Holoubku, andílku...!“

Mlhy se ztrácejí,

z hluboka, z daleka lilije voní,

kol zámků zřícených v staletých houštinách

bělostné víly se honí...