Fantasie o slzách.

Když z jasných prohlubní

se vznoří opět den růžový nad vrcholy,

třesk zbraní probudí, rozchvěje ples i boly,

skutečnost věje zas, soudíme prchlý sen

a k slzám v mnohý zrak postačí vánek jen,

aby ty slzy vzbudil.

Ta krásná oblaka,

jimiž se těšíme, k nimž oči upíráme,

ta skvělá oblaka jsou lidské slzy samé,

však svého života za plachost nemohou,

že mrtva, bělostná putují oblohou

a za večera svítí.

A potom přijde noc

a květy třikráte prudčeji dýchat budou

a rosa upadne na haluz puků rudou,

na astru smuteční, na trávu útlou tak

a věrných pomněnek v upřímný, stálý zrak

s oblaků těchže spadne.

A čárný víly zjev

na dlouho do jitra u sladkých prodlí květů,

a ony pocítí milostnost božských retů,

a nebe mladost svou, těch rosných perel třpyt

vypijí s rozkoší, velikých kapek kmit

a svoji čistou krásu.