FANTASIE ŽIVOTA.

Jak anděl míru záře jitra milá

mne z mojich dum zas jemně probudila.

Tajemný hlas se ozval v duši mojí

a pravil mi, že v svatém tichu rána

ta píseň, jež boly mé zhojí,

je milostným už kouzlem uschována.

Noc probděná v dál prchla z mého nitra,

já vyšel ven se vnořit v úsměv jitra.

A kráčel jsem. Kam? Nevěděl jsem ani;

mhly pokrývaly osněžené pláně,

mně zdálo se, že klid se v duši sklání,

když oko patří v roztoužení na ně.

Krok stanul můj na strmém hory svahu –

duch volný hledá novou v snění dráhu.

Však co zde chtěl on, dítko noci snivé,

v tom poklidu, jenž ve přírodě kolem?

Chtěl život vlít, v to mrtvo zádumčivé,

snad svými sny, či svojí touhy bolem?

Či hledal, čeho nedalo mu žití?

Když všecko měl, nuž čeho přál si míti?

A ve myšlenkách zřel jsem v dálku snivou,

kde bílý obzor s oblohou se pojil

a vládl tam kdes posněženou nivou.

A kouzlo žití, jež mne k cíli vedlo,

v ráz zdálo se, že v duši mojí zbledlo.

A v teskném citu zřel jsem ptáče šedé,

jak usedlo si nízkou na křovinu,

já darmo ptal se, zdaž mne k cíli vede,

vždyť zas jsem cítil žití svého vinu.

Tu z mládí sny mou chorou myslí táhly

a jejich dojmy v struny srdce sáhly.

Ó trpké jest sám sobě světem býti,

když všecko prchá – i co nám milo bylo,

i mládí, sny i láska, úsměv, žití,

když všecko v dálku stářím ustoupilo.