FANTASIE

Jsem učeň hvězdářův. Mne Vesmír vychoval.

Znám tváře oběžnic. A s Nocí rozprávím.

Po slavném otci svém jsem zdědil naděje,

však lidí žárlivost mi záhy uzmula

to vzácné bohatství, jež špatně střežil jsem.

Přec cennou památku jsem z něho uchoval.

Mám na svém malíčku dva zlaté prsteny

a chci-li, proměním se v orla, v žraloka.

Když někdy nudím se, tu skrytě rozevru

si lidí svědomí, jak knihu s obrázky.

Zem’ je má rodička. Ji vděčně miluji.

Mé trudné myšlenky jsou černí havrani.

Znám kouzla přírody. Na slunném ostrově

mám palác z korálů. Či pochybujete?

Nuž tedy vsedněte na okřídlenou loď

a v ní vás dovezu po moři přeludů

do svého království. Ví bůh, tam najdete

háj stromů stříbrných a zlaté vinice,

jak k hodům stvořené. Dám vám své vraníky,

bych viděl jedenkrát, jak lidi shazují.

Vím, hněvem zrudnete! Nuž, přejete-li si

mou říš’ si prohlédnout, jen vstupte na snů loď;

je vítr příznivý a slunce pozlatí

mé vlasy prokvetlé. Mně věřit nechcete?

Jsem bytost podivná a lidem hádankou.

Mně jistě závidí mé čárné království

a chtěli dát by mi zaň žoky všednosti.

Však já jim uprchnu. Mám oči zkušené

a dýku hrotitou a svaly boxerů,

když byste zkusili mne zrádně přepadnout.

Jen si zde zůstaňte, ó lidé ubozí!

Vy dávno za živa již v hrobě ztlíváte;

a moje pralesy přec nejsou stvořeny,

by člověk zlovolný a s pudy nízkými

v nich stan si budoval. Mne lidé znavují;

má říše sídlištěm je bájných bytostí.

To jsou mí poddaní. Až domů vrátím se,

mne přijdou uvítat a budou dychtivi

mých zvěstí o světě. Pak snad si vyjedu

na zlatém povoze do výšin étherných

a nechám sršeti svým rouchem blankytným

déšť zářných paprsků. A posléz’ zaklepu

na bránu nebeskou, o které slýchal jsem

na pouti životem; a plaví andělé

po stupních sestoupí ku mému povozu

a oře vypřáhnou. Mně věřit nechcete?

Ó, cítím úsměvy, jak zlobně šlehají

kol koutků vašich rtů. Však vaše jízlivost

mně málo uškodí. Mám krunýř z ocele,

jenž láme oštěpy a kule odráží.

Jsem lidí sytý již. Váš zápach smrtelný

mé líce odbarvil a srdci hnusí se,

tož spěšně odpluji, bych nenakazil se.

Vy máte vladaře na trůnu z bodáků

a ženy nevěrné, jež šperky milují.

Ó, prchnout daleko! Je vítr přátelský

a východ rozvírá svůj vějíř sluneční.

Na souši zůstaňte, kde být vám přísluší.

Svou kotvu vyzvednu a napnu plachtoví,

bych vyplul po větru, jenž letí k rovníku,

pln vůně přírody a líbán blankytem.